Ahoj lidi. Já Peggy, šťastná a veselá holka, vám povím ve zkratce něco o mém životě. Můžu, že jo? Ale je to tedy ovšem drámo.
Byla jsem ještě malé štěně, pršelo a byla zima, když mě můj pán zapomněl ve velikém parku. Běžela jsem za ním, co mi tlapky stačili, ale pán sedl do auta a odjel. Kožíšek jsem měla promočený a byla mi hrozná zima. Nevím proč tak spěchal, ale najednou jsem byla sama.
„Čípak ty jsi?“ Pěkně hloupá otázka, copak já vím. Nevím, jen vím, že je mi zima a taky, že mám hlad. Byl to velký pán, ale ne ten můj. Pak mě uchopily velikánské ruce a nesly někam nahoru.
„Já se bojím,“ povídám pánovi.
„Neboj se, celá se třeseš, chudinko.“ Páni, on mi rozumí. Vzal mě pod bundu, bylo tam teploučko, jen hlad mě trápil pořád. Jsem zvědavá, tak jsem vykoukla z bundy, kam že to jdeme.
„Hele, našel jsem ji v parku, celá se třese.“ Stáli jsme před dveřmi bílého baráčku. „Zase někdo vyhodil Vánoční dárek.“
„No bezva a co já s tím? Už má doma dva psy. Proč sakra každý, kdo najde psa v parku, s ním zamíří k nám?“ Ta paní se zlobila, tak jsem se zase pro jistotu schovala do bundy.
„Hele, já bych si jí nechal, je krásná, ale víš, že mám pitbula. Sežere ji k snídani.“ Nevím co je pitbul, ale bylo mi jasné, že se mluví o mně. Nechci, aby mě pitbul sežral, vůbec nestojím o to být něčí snídaní. „Podívej se na ty očička...“
„Nesnaž se mě dojmout, neřáde,“ hlas paní se už nezlobil. „Dej mi ji, vylepím plakáty, že jsme našli psa a uvidíme.“
Paní na mě moc hodná nebyla. Nejdřív mě strčila do velké skleněné bedny a vydrbala kožíšek. Fuj, jako bych už nebyla dost mokrá. Pak mě zabalila do obrovského ručníku, a drbala mi kožíšek znova. Brr, ona mě snad sedře kůži z těla. Donesla mě do velkého pokoje a konečně postavila na pevnou zem. Měli tam teploučko a vůbec tam nepršelo.
„Ahoj, jé ty jsi ale mrňavá.“ Takové obry jsem už viděla z dálky, když jsem byla venku s tím malým klukem, co patřil k mému pánovi. Tenhle byl velký, celý černý a já se zase začala hrozně bát.
„Johne, nech ji, vidíš, že se bojí.“ Panička měla přísný hlas a psisko John si lehl, čumák si položil na tlapy a zíral na mě velkýma očima.
„Neboj se, já malé psice nežeru. Pravda, občas zvalchuju nějakého dotěrného psa, ale s holkama se zásadně, slyšíš, zásadně neperu.“ Baflo to velké psisko, co mu říkali Johny.
„Já se tě vůbec nebojím,“ bafla jsem na něj, aby si nemyslel, že jsem nějaká ustrašená chudinka. Ale bála jsem se moc.
„Tak pojď sem,“ panička nesla dvě voňavé misky. Dostala jsem misku plnou masíčka a teplé mléko. To byla lahoda. Vylízala jsem je do posledního kousku, do poslední kapky. Panička si mě vzala na klín a já jí za tu dobrotu dala pusu. Uvelebila jsem se na jejím klíně, a usnula jako špalek. Byla jsem z toho všeho moc unavená.
„Podívej, co přinesl Albert,“ hlas paničky mě probudil. U stolu seděl pán, a vedle černého Johna seděl velký hnědý pes. Koukal na mě zlým okem. Radši jsem ani nedutala, jen nevím, proč se mi rozklepaly nožičky.
„Neboj, to je naše Dili,“ pravila panička. Dili si ke mně přišla čuchnout, nevoněla jsem jí a popravdě ona mě taky moc ne.
„Pche, takovej podvraťák.“ Řekla Dili pohrdavě. Nevím co je „povraťák!“, ale asi myslela mě. Bude to něco ošklivého.
„Tak hele, ty taky nejsi zrovna rasa, tak si to ošklíbání nech.“ Řekl John. On bude asi hodný pes, usoudila jsem.
„Jo, to říká ten pravej, kterýho našli v lese uvázaného ke stromu, že jo. Původ neznámý.“ Dili je uhádaná, to je hrozné. Asi ji nebudu mít ráda.
„Tady jsem ti vytiskla pár lístků, zajdi na Obecní úřad, ať to dají do místního hlášení.“ Panička podávala pánovi nějaké papíry.
„Tak jak ti budeme říkat?“ Ptala se mě panička. Mě je to jedno jak mi budou říkat, hlavně ať nezapomenou, že mám pořád hlad. „Budeme ti říkat Peggy. Co ty na to?“ Bafla jsem, že mi to je fuk, ale panička to považovala za souhlas. Tak mi říkají Peggy.
Nikdo se o mě prý nepřihlásil, tak až na to, že mě panička odvezla k panu doktorovi a ten mě dvakrát píchnul do kožíšku, se mám moc dobře. Za to jim pořád hlídám barák. Ve dne v noci, protože John a Dili na to kašlou a nechce se jim štěkat. Ale já slyším všechno, tak to hlásím. Dneska jeden nikdy neví. Taky za to, že tak dobře hlídám, jen já můžu spát mezi pánem a paničkou.
„Naše Peggy je lepší než alarm.“ Pochválila mě onehdy panička před sousedkou. Jen páníček a Artur na mě občas křičí: „Ticho Peggy, neštěkej.“ To nevím proč. Já hlídám. Artur, to je páníčkův papoušek, co mě kousnul do ouška, tak na něj žaluji, když okousává paničce obrazy.
Ještě mám navíc tři malé kamarády. Čertíka, to je kocourek. Moc doma není, ale když přijde, tak si spolu hrajeme. Miminku, ale ta pořád spí a jí. A pak Filípka, moc prima kluk. Říká paničce babičko a páníčkovi dědečku. Já dělám, že ho koušu, koulíme se po zemi a pereme se o hračky. Taky spolu chodíme na procházky, hází mi klacíčky a já mu je nosím zpátky. To se mu moc líbí a mě taky. Móc prima zábava. A taky se mnou může spát, když je u paničky babičky. John žárlí, že si tak hezky hrajeme a tak do nás pořád strká a bere nám hračky. Ale my se nedáme. A spát s námi taky nesmí. Ale Miminka jo.
Jen Dili se s námi nebaví. Ale možná to bude i tím, že je už stará a nemá na nás nervy. John i já si rádi hrajeme, ona na nás jen kouká, jak sova z nudlí. A taky mi říká: „Tlusťoško.“ Nevím co to je, ale nic pěkného to nebude, jak ji znám.
Taky k nám chodí na návštěvu sousedovic Mimi, řečená Tornádo Lu, to je teprve legrace. Mimi ví, kdy papáme, a že se u nás papá dobře, a že páníček jí vždycky dá taky. Za papání nám zatancuje. To byste viděli, jak umí krásně tancovat na zadních nožičkách. Jen je pořád rozcuchaná a vypadá jako ten smeták, co s ním panička zametá a honí Artura do klece.
Tak už budu končit. Za chvíli přijde k paničce babičce Filip a bude sranda. Je moc fajn, když víte, že vás mají rádi, a já Peggy je za to mám ráda taky. I tu mrzutou Dili.
Jo, a jen chci ještě říct, kdyby vás někdo opustil, tak moje panička by vás určitě vzala. Tuhle říkala sousedce: „Ten můj, když najde na cestě týraného slona, tak vezmi jed na to, že skončí u nás v ložnici.“ No, když vezme slona, tak psa určitě taky, myslím si.
