Milý deníčku, tohle škaredé pojmenování jsem si vysloužila od mého muže za to, že se držím doma a neobrážím ani butiky ani hospody. Že mám koníčky, na které kradu čas, kde to jen jde… Část zápisu z minulého měsíce.
Každý své trable řeší, jak umí. Já, než abych seřvala všechny kolem, kteří mě naštvou, tak si radši večer sednu, a hodím to na hřbet svému milému „Deníčku“. Napíšu všechna ta příkoří, kterými jsem musela projít během dne, čímž vypustím páru, a je mi zase fajn. Elegantnější řešení neznám. Je pravda, že ne každý den je nutno deníčku použít. Jednou dokonce byl datum od sebe vzdálen bezmála měsíc.
Nedávno se můj muž nudil. Navrhl, že bychom měli navštívit naše známé, tady ve vsi. Postavili si tu dům, ze stejných důvodů jako my jsme zde koupili starý baráček a ten opravili. Máme přes cestu v zámeckém parku golfové hřiště. Hřiště vybudované těsně před tím, než začal řádit Gusta a jeho normalizace. Vlastníma rukama s bandou páru nadšenců. Tehdy nás komunista rušil každý měsíc dvakrát, dnes skutečnost, že hraji golf, říkám skoro se studem. My opravdu nezačali hrát, abychom byli IN, ale komunistovi navzdory. To je ovšem jiný příběh.
Odmítla jsem, s tím, že mám něco rozepsaného a že bych to ráda dopsala.
„Grafomanko,“ pravil povýšeně.
„Prosím?“ otázku jsem doprovodila příslušným ksichtěním.
„Jo, jsi grafomanka a to je nemoc. Slyšela jsi dobře,“ řekl z patra, s výrazem všechno vím, všechno znám.
„Trhni si ploutví.“ Večer to požaluji Deníčku. Šel sám.
Vrátil se v dobré náladě, protože láhev nebo dvě dobrého vína, z něj udělá docela příjemného chlapa, schopného dokonce i komunikovat.
„Hotovo lásko?“ pitomá otázka. Seděla jsem u počítače a psala. „No vidím, že ne, ale já ti něco k tomu tvému psaní řeknu,“ chybělo jen to „škyt“.
„Povídej, to mě zajímá co, když nic z toho nečteš,“ od někoho, komu se v alkoholu potácí pár namazaných krvinek, mě to moc nezajímalo. Ale pro klid v rodině…
„Těsně vedle, něco jsem četl,“ vítězně zněl jeho baryton.
„Nepovídej?“ Asi to bylo řečeno dost ironicky.
„Jo, jo, četl. Když ti nešel ten tvůj krám, a ty jsi měla absťák, psala jsi to na mém děle.“ Dělo, je jeho počítač, na kterém nedělá nic, kromě toho, že kecá po Skype. „Zapomněla jsi na ploše složku s názvem Fejetony, víš.“ No nazdar, to se musel hodně nudit, když to otevřel.
„No, dá se to docela číst, když pominu skutečnost, že o mně jsi napsala samé odporné lži. Ale já jsem velkorysý, odpouštím ti tvé hnusné činy,“ zapálil si tenkou slinku. On nekuřák, měl většího „draka“ než jsem si myslela. „A taky píšeš jako suchar.“
„Tak, teď jsi mi to nandal Ježíšku, ale s opilci se nehádám,“ pomyslela jsem si.
„Máš postřeh. Jen, co myslíš tím sucharem?“ opáčila jsem jen, aby řeč nestála.
„Žádná poesie, žádná romantika. Srandičky, vtípky a sarkasmus. To ti jde skvěle,“ konstatoval povýšeně, zahalen do dýmu doutníku. Nad tímhle jsem se kupodivu zamyslela.
„No, v tomhle máš výjimečně pravdu. Víš, já závidím básníkům. Píší bezva rýmy, plné citů, poetiky, romantiky a to já neumím.“ Šmarjá, co já se s ním o tom bavím, mazavkou jedním.
„Co já vím, tak jsi básnila, až se z psacího stroje kouřilo, a kapalo z něho něco sladkého. Navíc jsi mě nutila to poslouchat. Cukrkandl s medem,“ tohle znělo vítězně.
„To jsi byl mladý, pěkný a skrytý romantik,“ pomyslela jsem si a neřekla hlasitě.
„Teď sneseš akorát čtení receptů z kuchařky „Ital v kuchyni“, když se ptám, jestli to mám zkusit.“
„To jsem byla mladá naivka, víš zlato. Netvářil ses, že bys trpěl,“ dostávala jsem vztek.
„Víš, co všechno chlap udělá, pod vidinou sexu?“ Tuhle větu mu vyčtu až zítra, až bude střízlivý, šmejd. Teď tu sprosťárnu komentovat nebudu. Zaryté mlčení tentokrát nefungovalo.
„Chceš snad říci, že tam, kam ty svoje veledíla cpeš, píšou básně jen samý romantici stižení postpubertou?“ Pokračoval, když se na „vtipnou“ repliku nedočkal reakce.
„Ne, ale já nevím, jak to udělali, že jim ten poetický pohled na svět a touha říci to básní, vydržel i do pozdního věku. Já jsem nějak vyhořela, no. Proč asi?“ Ač nechtíc, zamyslela jsem se.
„Odpověď znám. Můžu za to já.“ BINGO. Ono mu to víno asi občas rozpohybuje zbytkovou hmotu v palici. „Jdu chrnět, ty moje grafomanko. Kdyby ti to aspoň vyneslo nějaký peníz a nerabovala jsi rodinný rozpočet.“
„ Jak to děláš, že jsi tak chytrý?“ Rýpla jsem si.
„Jsem totiž genius, lásko. Poznali to všichni, jen ty ne. Neztrácím naději, jednou na to přijdeš.“
„Mazej spát, než tě praštím, pazoure.“ Teď už jsem zvýšila hlas.
Mlask a byl pryč. Vánoční kapr líbá lépe.
Najednou mi bylo smutno. Má pravdu. Já tuhle schopnost, být romantická, ztratila někde cestou životem. Možná jsem ji ani nikdy neměla, jen jsem si myslela, že ji mám a že umím něco říci básní. Neumím.
