O uječených matkách

Je to něco málo přes tři roky, co jsem napsala a na blogu iDNES.cz zveřejnila článek s trochu provokativním názvem Kult uječených matek. Není divu, že se ihned strhla bouřlivá diskuze. Evidentně jsem totiž píchla do vosího hnízda.

Ve své tehdejší naivitě a nezkušenosti, jak mi bylo tenkrát připomenuto, majíc pouze jedno dítko kojeneckého věku, jsem si dovolila psát o tom, kterak mi přijde smutné, když se ke komunikaci s dětmi užívá výhradně jekotu.

Psala jsem o matkách, které vyznávají jekot jakožto „účinnou“ výchovnou metodu, kterou praktikují téměř vždy a všude. K vynucení poslušnosti, k informování o nevhodném chování i k popisu chování žádoucího.

(„Adééélóóó! Co jsem ti říkala! Nesahej na to!“

„Martinééé! Kam to zase lezeš! Sedni si normálně!“

Nebo ještě o stupeň horší.

„Michalóóó! Přestaň dělat bordel! I prase jí slušněji než ty!“

„Jakubééé! Neštvi mě! Chováš se stejně hloupě jako tvůj otec!“)

Ne o tom, když příležitostně zvýšíme hlas ve snaze upoutat dětskou pozornost nebo v horším, ale leckdy nezbytném případě, ve snaze ulevit přetaženým nervům.

Taky jsem netvrdila, že mě se to netýká, nikdy na své děti křičet nebudu a jsem naprosto svatá a bezmezně trpělivá matka.

Nejsem.

Přesto si, o pár let starší, o jedno dítko bohatší a o mnoho rodičovských krušných chvilek zkušenější, stojím za tím, co jsem tenkrát napsala. Jde to i jinak. S dětmi opravdu lze jednat převážně s respektem a bez ohlušujícího jekotu.

Ale neznamená to, že člověku nikdy neujedou nervy. Že nemá špatnou náladu a není unavený. A že když dětská nežádoucí aktivita přesáhne určitou mez, člověk prostě neseřve, co mu přijde pod ruku.

Stalo se mi to včera. Sešla se moje únava s dětskou tendencí k naprosté ignoraci, nespolupráci a k ukňouranému bojkotu všeho. A já vybuchla. Ječela jsem, vyhrožovala a byla značně nepříjemná.

Úleva se dostavila. Asi na pět minut. Pak mi to začalo být líto. A tak jsem si pak vlezla s dětmi do postele a omluvila se. Přiznala jsem, že mě mrzí, že jsem na ně křičela, že to nedělám ráda a pak jsme se dohodli na tom, že uděláme všechno proto, aby se takové scény nemusely opakovat.

Já se budu snažit být trpělivější a děti se pokusí omezit výtržnosti na minimum. Nedělám si iluze o tom, že nám to vydrží nekonečně dlouho, ale mám za to, že to je účinný nástroj k znovuobnovení domácí pohody.

Tak ať i u vás vládne převážně pohoda a jekotu není třeba!