Být mámou mě baví a emancipace může jít k čertu

Přiznávám, mámou jsem teprve tři měsíce, ještě mě tedy nestihlo dohnat množství starostí, které patrně časem přijdou. Přesto mě zaráží, že spolu s ženskou emancipací se množí i nespokojenost maminek na mateřské, které mají pocit, že jim ujíždí vlak, a že je neustálé trávení času s dítětem „deformuje“.

Je fakt, že když jsem zjistila, mimochodem nedlouho před maturitou, že jsem těhotná, taky mě pronásledovala obava z toho, co mi všechno uteče (a z toho, že díky nevolnostem neodmaturuju). Z toho, že přijdu o bezstarostná studentská léta na vysoké, že pomaturitní prázdniny nebudu dle původního plánu trávit na motorce v Itálii, že se nevydám do světa na zkušenou...

A pak se všechno seběhlo hrozně rychle. Ještě mi nebylo ani dvacet (sice chybělo jen pár dní, ale stejně) a už jsem se vdávala, stěhovala z rodného hnízdečka a připravovala hnízdečko vlastní. A nakonec se narodil Matěj.

Když mi ho poprvé přivezli na pokoj, chtěla jsem jim ho na jednu stranu vrátit se slovy, že nejsem dostatečně kompetentní, abych se o to dítě sama postarala a na druhou stranu jsem ho nechtěla dát ani na minutu z rukou. A co teprve, když jsme dorazili z porodnice domů. Stáli jsme s manželem (pořád si na to oslovení nemůžu zvyknout), nad tím sladce spícím uzlíčkem a já si z hrůzou a zároveň nadšením uvědomovala, že ačkoliv mám občas problém se zodpovědností sama za sebe, budu teď příštích 18 let zodpovědná ještě za někoho dalšího a život se mi úplně změní.

Ale ačkoliv bylo nemalé množství lidí, které se na mě dívalo spíše s lítostí („Chudinka, tak mladá a už má dítě.“ nebo „Vždyť si tím kazí nejlepší léta života.“) a ani já sama jsem si nebyla jistá, jak tuhle životní změnu ustojím, zjistila jsem, že mě to baví!

Jistě, místo kabelek s mobilem, peněženkou klíči a knížkou teď vyrážím ven s kočárkem a brašnou, kde se kromě výše zmíněného ukrývají plenky, náhradní oblečky, přebalovací podložky, dudlíky a další nezbytnosti k nimž pravděpodobně časem přibudou autíčka, pitíčka a svačinky.

Místo elegantního nebo dokonce sexy oblečení (i když prsa by se teď konečně ve výstřizích vyjímala) nosím pohodlné hávy zakrývající povolené břišní svalstvo.

Místo tlustých knížek typu Dostojevského Zločinu a trestu (přiznávám, ten jsem stejně nikdy nečetla), Kingových Nezbytných věcí (ty jsem číst sice začala, ale jako jedinou Kingovku nedočetla) nebo Desiree od Annemarie Selinko (tu bych si ráda přečetla znovu), jsem začala sahat po knihách tenkých a lehkých, které se dají číst při kojení (tímto děkuji Renatě Francové, jejíž knížka Jsem blbá, trapná a nesportovní! Prostě jenom ženská! mi byla prevencí před poporodní depresí).

Místo nočního spánku provozuji noční vstávání (království za několik hodin spánku v kuse!).

Místo adrenalinem prosycených dovolených s dobíháním lodí a přelézáním zatraceně vysokých kopců vybíráme na léto baby-friendly penziony a terény vhodné pro kočárek.

Místo zasvěcených a ryze intelektuálních hovorů o světovém dění se spolužáky a přáteli žvatlám na svého synka infantilní říkanky…

Těch změn je takové množství, že by to vydalo i na knihu, ale opakovala bych jen to, co každá máma zná. Co už ale není vlastní každé ženě mající malé dítko, je spokojenost s tímto stavem.

Možná za to můžou zvyšující se požadavky emancipacechtivých žen, s nimiž většinou sympatizuju, ba přímo je obdivuju a žehnám jim za to, co pro nás ženy vybojovaly, ale pokud jde o mateřství, musím za sebe konstatovat: emancipace ať jde k čertu, být mámou mě baví. V tomhle směru bych s muži neměnila. Nemám dojem, že mi něco utíká, právě naopak. Zdá se mi, že jsem právě tam, kde mám být. A že je to zrovna teď v obležení, v lepším případě počůraných, plenek? No a? Nebude to tak pořád. A věřím, že později se budu moci seberealizovat až do aleluja. A nebo možná souběžně. Koneckonců, nechtěla bych se stát hyperprotektivní matinkou, ani vklouznout do kategorie Já jsem matka, kdo je víc!?

Jen jsem ráda, že mám možnost si dětství svého syna užít a netrápí mě fakt, že se moje mluva dočasně změní ve změť žvatlání a zdrobňujícího breptání. Ani že mi čisté tričko nevydrží čisté ani pět minut, aby na něm nepřistálo nějaké to blinkání. A konečně ani to, že musím zkrátka některé plány odložit na neurčito a některé možná úplně pohřbít.

Jen doufám, že mi to nadšení vydrží. Aspoň pár let.