"Tak já chrápu a pán se nemůže vyspat, tak tedy - čágo bélo, hulváte", naštvaně popadla Frída lůžkoviny a zmizela pryč z ložnice. Vilém si povzdechnul a velmi tiše se zeptal: "Jdeš spát do obyváku?". Na odpověď však čekal marně.
Frída práskla dveřmi a odporoučela se ze společné ložnice. Spát už nepůjde, stejně by neusla. Je pořádně naštvaná a stále se domnívá, že se na ni Vilém osočil neprávem. Chrapota byl od nepaměti jen on sám.
Byla teplá letní noc a Frída se rozhodla, že raději, než by se trápila na lůžku, půjde do práce, tam si dá jedno brzké kafe a nachystá si suroviny na dnešní menu. Pracovala jako kuchařka v nedaleké mateřské školce.
Cestou do zaměstnání potkala pouze jednoho, zato silně podnapilého, občana. Močil uprostřed přechodu pro chodce, snažil se dostříknout proud své moči na jeden z bílých pruhů. Když Frídu zahlédl, zavrávoral, nestačil si ani zapnout poklopec a zařval: "Kam se šineš, košilando. A máš vůbec pod tou noční nádherou spoďáry?", uchechtl se a měl co dělat, aby se jeho čelo neroztříštilo o jeden z pruhů a tím ho nezbarvilo do červena.
"Za chvíli tudy bodou procházet děti s rodiči do školky a školy a potkají chlastometa, který se zmrskal hned v pondělní ráno, že se nestydíš, chlíváku", zvýšila hlas Frída a raději přidává do kroku.
Když dorazí před jídelnu mateřské školky, zjišťuje, že jsou dveře zamčené. Klíče nechala doma. Zvoní tedy na všechny zvonky, lomcuje s klikou, vší silou zaútočí na dveřní bariéru kopanci.
"Co se děje? Bóže - to jste zase vy, běže domů, paní Frído!", vystrčí hlavu z okna přízemního bytu rozespalý školník.
"Doma jsem tady, připravím si suroviny na vaření, pusťte mne dovnitř, začíná mi být venku zima", křičí Frída a urputně zápasí s klikou sem a tam a ještě s větší vervou kope do dveří.
Školník je stále v okně, už se nesnaží domlouvat, někomu telefonuje.
Frídě dochází síly, je unavená z takového fyzického výkonu, ovšem, když stojí na místě, začíná jí být zima. Začne tedy na prostranství před budovou tančit.
"Teda paničko, vy se nezdáte, také pěkně nasáváte, ovšem pokud chcete zahřát, pojďme do vaší ložnice a tam bych už věděl jak na to....", zařehtá se opilý bezdomovec, který před pár minutami močil přímo na bílý pruh přechodu pro chodce.
"Táhni alkoholiku do pekel a neotravuj slušné lidi", odpovídá klidně Frída a přidává další ladné taneční pohyby.
"Tančí čím dál lehčeji, zato vaše hlava je čím dál těžší", podívá se školník na přicházejícího, udýchaného, Viléma. "Nechci vám do toho zasahovat, ale rád bych se už taky jednou vyspal, vstávám za chvíli do práce, tento měsíc je to už potřetí, příště už budu volat policii - rušení nočního klidu, ničení cizího majetku, pohoršování na veřejnosti. Neuvažoval jste o nějakém zařízení?", pokračuje školník.
Vilém neodpovídá a opatrně chytne Frídu za loket: "Půjdeme domů, začíná být chladno".
"Tak jo, ale musíš uznat, že nechrápu já ale ty. Za dvě hodiny mě vzbudíš, musím do práce, já totiž svoji práci miluji. A ty, Vladane", podívá se Frída na školníka: "Koukej dveře otevřít, musím spoustu věcí v kuchyni zařídit", pohrozí prstem školníkovi Frída a nabídne Vilémovi rámě.
"A ještě něco Vladane, můj muž se má, že má takovou zodpovědnou a pracovitou ženu. Víte, já v mládí závodně tančila, mužští po mně šíleli", zakřičí Frída na školníka, který stále stojí v otevřeném okně.
A školník Pavel smutně kývne hlavou a obě ruce, na znamení držení palců, sevře v pěst a nasměruje je tak, aby je dobře viděla mužská polovina odcházejícího páru.
