V den narozenin mi doputovalo přání dvou facebookových kamarádů - Johanna z Bavor a Gurcana z Isntabulu. Oba pány jsem nikdy na vlastní oči neviděl, přidal jsem si je, neboť mě požádali o přátelství. A slušnost velí, neodmítat.
Před půlnocí ještě dorazila letmá zdravice potrhlé Malgorzaty z Polska, která je švihlá každým coulem. Její neskutečné excesy, jež divoce předváděla na sociálních sítích, jí přinesly tisíce senzacechtivých obdivovatelů. Podařilo se jí rovněž chňapnout také mne, který trpělivě sledoval každé praštěné video, jenž jsem ještě závdavkem pozitivně okomentoval, abych o nějaké to procento navýšil už tak vysoké Malgorzatino ego.
Toť z blahopřání vše!
A já celý den nedočkavě čekal, kdy mi pípne mobil. Při netrpělivém očekávání jsem zuřivě klikal myší s nadějí, že snad odněkud ze světa přiletí pozdrav pro opuštěného kamaráda, žijícího v hlavním městě České republiky. Jelikož jsem měl napětí ohromující, musel jsem se posilnit notnou dávkou piva i štamprlemi tvrdého.
V pětapadesáti jsem totiž zůstal sám, svobodný, bezdětný a k tomu dvojnásobný sirotek. Jediným společníkem v mé osamělé garsonce se mi stala elektronika - konkrétně mobil a počítač.
Shodou okolností jsem druhý den po svých narozeninách musel na prohlídku. Trpím cukrovkou, která se mi před dvaceti lety vetřela do života. Už tehdy jsem se rozhodnul, že se téhle čarodějnici podřizovat nebudu.
Avšak návštěva doktorky mě srazila na kolena. Můj stav se rapidně zhoršil a pokud s tím nezačnu něco dělat, tak se už ani na monitory nebudu moci podívat vlastníma očima.
Takhle přísně a natvrdo mi to oznámila moje paní doktor.
Z ordinace jsem odcházel celý vytřepaný a zároveň zmatený. Musel jsem si přiznat, že s takovým životním stylem bude můj život pomalu u svého konce...
Na zpáteční cestě metrem, jsem zkroušeně dosedl na volné sedadlo a už, už vytahoval mobil, když jsem se zarazil...
Co tam vlastně budu sledovat, jakou stupidní hru budu zase hrát, komu budu vlastně odpovídat?
Nechal jsem ho tedy ležet na dně příruční tašky a porozhlídnul se po spolucestujících. Všichni čučeli do malinkých mobilních placek, někteří měli nos přikurtovaný přímo na displeji. Jediný starý pán, sedící naproti mne, se stejně jako já díval kolem sebe. Naše pohledy se střetly a já najednou věděl, jak dál...
Cestou domů, jsem jako vždy míjel takovou malou čajovnu v suterénu jednoho oprýskaného činžáku, bez rozpaků jsem poprvé vstoupil dovnitř, doslova mě to tam vtáhlo...
Prázdno, nikde žádný host. Sedl jsem si tedy ke stolu hned u vchodu.
Asi za deset minut dorazila usměvavá paní.
"Nevybral jste si zrovna vhodnou dobu, držím to tu už jenom setrvačností, kdoví jak ještě dlouho. Objednáte si?", otázala se.
"Přineste mi, prosím, čaj, nechám se překvapit jaký a sobě také, rád bych si jenom tak popovídal, tedy - jestli nezdržuji", poprosil jsem.
"Nezdržujete, však vidíte, že tu nemám žádnou nohu - ani tu chlupatou", rozesmála se.
Tak jsem poznal paní Martu, optimistickou ženu s nadhledem a pevnou vůli.
"Chodil bych tu každý všední den po práci přesně v šest a pozvu každého, kdo bude o čajové povídání stát, ovšem mám jednu podmínku", navrhnul jsem při druhé návštěvě čajovny.
"Jakou? Snad neplánujete nějaký úlet", rozesmála se majitelka čajovny.
"Bez mobilu a jiné techniky, čistě jenom slovní přednes", řekl jsem rezolutně a ona souhlasila.
--------------------------------------------------------------
Již další den mě u vchodových dveří čajovny vítal zvací vzkaz napsaný křídou na černé tabuli: Pozvánka na čaj zdarma, jediná podmínka - bez přítomnosti mobilu. Všichni jsou srdečně zváni.
Od té doby jsem pravidelně dodržoval přesný čas v čajovně. Některé dny jsem měl dokonce pořadník na hosty a když náhodou nepřišel žádný k mému stolu, přisedla si paní Martička.
Musím říct, že se můj život obrátil k lepšímu. Tolik zajímavých věcí jsem se od lidí dozvěděl, až jsem začal brát svoji cukrovku jako "kosmetickou" vadu.
Nejen starší ročníky zasedaly k dvojmístnému stolku. Dokonce jeden student umění nazval moji čajovou hodinovou seanci "Moderní performanci", což mi musel také náležitě vysvětlit.
Na další kontrole v ordinaci jsem byl pochválen, zhubnul jsem a snad i zkrásněl.
----------------------------------------------------
V den mých šestapadesátých narozenin jsem samozřejmě mojí čajovou srdcovku nevynechal. Přišel jsem a bylo zamčeno.
Dostal jsem strach. S hrůzou jsem lomcoval klikou, když náhle povolila a dveře se otevřely. Všude tma.
A náhle zničehonic světlo. Na stěnách visely balónky se vzkazy od lidí, které jsem pozval na čaj. Každý napsal jedno jediné slovo, které mu naše povídání přineslo: zájem, štěstí, radost, úsměv, překvapení, poznání, přátelství....
Někteří moji společníci dokonce přišli osobně a já byl po dlouhé době rád.
Přesně takovou oslavu jsem si vždy přál. Však jsem také všude cítil tu vzácnou lidskou přítomnost a věřte, že mi bylo šuma fuk, že mi na dně kabely vzlyká mobilní aparát a doma marně fňuká počítač.
Jen ta počítačová myš je nanejvýš ráda, že už jí ten její černý plastový kožich neupatlá jedna věčně zpocená chlapská dlaň.
