Zvykla jsem si na každodenní dojíždění do práce vlakem. Úterý a čtvrtek se pro mě staly mým velkým soukromým tajemstvím. Vlak totiž projížděl kolem jednoho rybníčku, který mě jako magnet přitahoval. Fascinovaně jsem na něho zírala
Špičku nosu jsem přímo nalepila na vlakové sklo, a když nastal ten okamžik a parta otužilců se pomalu ponořovala do nitra ledové vody, úžasem jsem ani nedýchala.
Plavání a jakýkoliv pohyb ve vodě je moje velká životní vášeň, ale pouze a jen v letním čase nebo ve vnitřku plaveckého krytého bazénu.
Takže v úterý a ve čtvrtek jsme musela stihnout vlakový spoj, který projížděl přesně ve tři hodiny kolem teritória téhle sympatické party. A také vždy v úterý a ve čtvrtek se uprostřed skla vlakového okénka mého oblíbeného kupéčka ve druhém vlakovém voze vytvořila v úrovni obličeje cestujících pasažérů mastná skvrna, kterou jsem měla já na svědomí. Chudák úklidový železniční personál!
Mně bylo lehce kolem padesáti, rozvedená, děti dospělé, k tomu všemu věčně unavená, utahaná, přepracovaná. Když jsem se v takovém stavu doploužila z práce do útrob svého domova, lehla jsem si na gauč a s malými pracovními přestávkami polehávala až do přípravy své skromné večeře. Pak jsem se odkoulila k televizoru, jehož obsah jsme stejně vnímala tak napůl. Ráno, když jsem vstávala, byla jsem snad ještě unavenější než předchozí den.
To osudové zářijové úterní odpoledne roku 2019 se odehrávalo podle stejně známého scénáře. Nastoupila jsem do vlaku, přilepila svůj frňák na sklo kupéčka a vyhlížela známou scenérií. Již jsem přesně věděla, kolik lidí je v otužileckém klubu, že nejmladší člen je mužského rodu a má zhruba třináct a nejstarší plavecká seniorka se věkem přehoupla přes osmdesátku.
Na protější sedadlo si v tento daný úterní den za obrovského chvátání přisednul chlapík neurčitého věku. Vytáhl z batohu mobil, který mu jako žába vyskočil a dopadnul rovnou do mého klína. Celý červený se omlouval a mně se zdálo, že ho odněkud znám.
Po omluvě si mě již nevšímal, plně se soustředil na mobilní hovor. Někomu na druhém konci drátu dosti vehementně vysvětloval, že se zdržel v práci a přijede na místo setkání pozdějším spojem.
Vlak se rychlostí blesku přibližoval ke známému rybníku. Obličej jsem měla připravený těsně u okénkového skla, chystala jsem se spočítat dnešní přítomné otužilce, to byl můj úterní a čtvrteční rituál.
Jenže, již netelefonující, mužík náhle vyskočil, drze do mě štouchnul, čímž můj obličej odporoučel do větší, pro mé brýle, nepřijatelnější, vzdálenosti od okna a už stahoval směrem dolů vrchní část okénka, z něhož dynamicky mával a řval, až mi zaléhalo v uších: "Přátelé, už jedu, za chvíli jsem u vás!" Po tomto manévru hlučně zavřel okénko a snažil se již podruhé omlouvat mojí poškozené osobě.
"To nic, jen utíkejte, dnes stejně chybíte jenom vy", řekla jsem klidně.
"Vy nás znáte?" udiveně položil otázku a nadzvedl obočí. "No, jak bych to řekla, znám, ale jen z pozorování, z dálky, sleduji vás každé úterý a čtvrtek, tady - z vlaku".
"Jéjda - vy jste úplná "Dívka ve vlaku", znáte ten film? Pojďte, představím vás přátelům".
"To nejde, já jaksi věkově, nejsem.......", snažila jsem se z toho vykroutit. "Jedině nemoc vás omlouvá a pojďte už, musíme vystupovat", ukazoval mi nedočkavě rukou směrem ven z kupéčka. "Víte, netroufám si, jsem unavená, nemám postavu, plavky.....", studem mi hořela mastná špička nosu. "Dívko z vlaku, řekl jsem omlouvá vás jedině nemoc - únava či postava k nemocem jaksi nepatří, tak honem, honem, nenechte si ujít příležitost", vyběhnul plnou parou pryč z kupé.
Vstala jsem a následovala ho.
--------------------------------------------------------------------
A udělala jsem tenkrát před rokem dobře. Bylo to jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí.
Našla jsem nejen partu skvělých lidí, ale také hormon štěstí - dopamin, který spálil mou únavu na popel. Od té doby se cítím jako znovuzrozená.
Jsem na sebe pyšná, že jsme dokázala svůj velký životní sen - jsem schopna ponořit se do své milované vody v jakémkoliv ročním období.
A ještě jedno tajemství vám prozradím, jmenuji se Otýlie - Otylka. Vždy jsem se za to jméno styděla, dávala jsem si ho do souvislosti s mojí postavou. To se od mého slavnostního přijetí do otužileckého klubu změnilo, naučila jsem se mít své křestní jméno konečně ráda. Však už bylo na čase!
