Sešli se dva divňouši uprostřed masy pubertálních spolužáků. Dva, kteří nikdy nezapadli do mozaiky, pouze a jen klučičí, třídy jedné stavební průmyslovky. Dva, jenž stáli na okraji třídního dění, dva, o které vlastně nikdo nestál.
Kryštof byl vysoký a štíhlý blonďák s zženštělou tváři a velmi jemnými rysy. Naopak Vítek byl malý, kulatý, pihatý s vlasy sčesanými do očí, aby tak byl navždy ukryt před zraky zlých posměváčků. Ofinu si vždy vyhrnul jen tehdy, když upřeně pozoroval svého věrného kamaráda. Byl schopen ho bez jediného pohnutí sledovat dlouhé minuty. Nesmírně ho obdivoval - tvář, gesta, úsměv. Vítek byl doslova Kryštofem fascinován.
Na škole byli známí pod přezdívkou "Křemílek a Vochomůrka".
Volný čas trávili pouze spolu, také o přestávkách si v rohu třídy povídali. Existovali jen pro sebe, jenom oni dva.
Jejich společnou vášní bylo natáčení krátkých videí na YouTube. Křemílek herecky ztvárnil scénku a Vochomůrka vše doplňoval hrou na ukulele. Docela se jim dařilo a fanoušků den ode dne přibývalo...
Ten sychravý podzimní den šli natáčet na vyšehradskou vyhlídku. Křemílek vylezl na zídku a začal dělat na Vochomůrku opičky. Nejdříve předváděl jenom lidoopí obličeje, pak však si dřepnul a začal skákat ze strany na stranu.
"Kámo, přestaň, je to nebezpečné, terén je kluzký, sjede ti noha a spadneš. Pod tebou je strmý sráz", s úlekem vykřikl Vochomůrka.
"Poseroutko!", ušklíbl se Křemílek a vyskočil ještě výš. Noha mu však ujela....
Vochomůrka hrůzostrašně zařval, vyskočil na zídku, ze které prudce seskočil a kosmickou rychlostí běžel tam, kde spadnul jeho kamarád.
Dole již stál hlouček lidí, křičících, telefonujících i marně zachraňujících nebohého Kryštofa.
Vítek prudce odstrčil nepříčetně ječící paní, kleknul si nad přítelem, který nehnutě ležel.
Kryštofova tvář byla klidná a krásná - jakoby spal.
Přes slzy Vítek nic neviděl, poslepu hladil přítele po jeho jemných světlých vlasech a jeho ústa se sama rozhodla dotýkat studených rtů kamaráda: "Kryštofe, já tě strašně miluji, jsi moje láska, já tě miluji", pláče nešťastný Vítek a poprvé vyslovuje to, na co celou dobu myslel, co celou dobu držel uvnitř svého těla. Slova stále opakuje a náhle jakoby mu prasklo srdce...
---------------------------------------------------
O deset let později
"Nějaký čas vás pozoruji, nehrajete špatně", nakloní se známý český zpěvák nad špinavým mládencem sedícím pod strmým vyšehradským svahem.
"Děláte si ze mne legraci, vysmíváte se někomu, kdo je naprostá nula, kdo nic neumí. Jen brnkat pár tónů mrtvému příteli, kterého jsem v podstatě zabil. Raději, místo těch hloupých keců, mne zabte, za to bych byl vám fakt vděčný, sám totiž toho nejsem schopen. Už ani nepočítám, kolikrát jsem selhal a sám sebe neposlal do zaslouženého pekla", podívá se Vít smutně na umělce. Ten se ho lekne, ještě nikdy neviděl v žádné jiné tváři tolik lidského utrpení.
"Dnes se mi narodila dcera, byl jsem jí zapíjet, jsem trochu ovíněný, proto mám kuráž a oslovil jsem vás. Prosím, zahrajte mi tu krásnou píseň, kterou jsem zde už několikrát slyšel", lehce se usměje zpěvák.
"Dobře, jenom kvůli té vaši narozené dceři, ale nedívejte se mi do očí, nesnáčím to", přikývne Vítek a začne.
Zpívá, hraje, uvnitř jeho těla mu srdce tepe strašně silně, slzy má všude - na tváři, za krkem, hudební nástroj je od nich celý mokrý...
"Nádhera!", položí mu opatrně na ramena ruku umělec a jeho oči jsou vlhké.
"Nikdy jsem z hudby necítil tolik lásky", pokračuje.
"Nechtěl byste jí zazpívat stejně smutným lidem, myslím, že váš přítel by to určitě také chtěl", opatrně hovoří dál známá celebrita.
"Nevím, zda bych to zvládnul, puklo by mi při tom srdce", špitne se sklopenou hlavou Vítek.
---------------------------------------------------------
O rok později....
"Moji milí, zázraky se dějí. My dva se potkali v jeden sychravý večer a můj kamarád vám dnes ve své písni předá ohromnou dávku nadpozemského citu", uvádí na pódium chvějícího se Vítka, kterého bere kolem ramen, známý český zpěvák.
"To dáš! Vím, že dokážeš poslat milostný vzkaz do nebe", pošeptá Vítkovi.
A Vítek začne zpívat a hrát...
Přes uslzené oční škvírky uvidí tisíce světýlek, zářicích v hluboké tmě, které posluchači vykouzlili na svých mobilech a které se kývají ze strany na stranu.
Uvnitř Vítkova těla se postupně rozpálují hřejivá kamínka a na zpívajích rtech cítí nádherné, slovy těžko popsatelné, nadpozemské milostné políbení...
