Stát se servírkou v útulné kavárničce v jedné známé ulici hlavního města byl splněný sen. A sny se někdy plní. Annélie od začátku tohoto měsíce, začala nosit kávu, moučníky a zmrzlinu veleváženým hostům luxusní kavárny.
Hned na své první směně, asi v pět odpoledne, měla přinést speciální dvojité latte na stůl číslo osm. Seděla tam madam, jenž měla na hlavě řvavě růžovou cukrovou vatu, kterou měla načesanou směrem vzhůru do zmrzlinového, naruby přetočeného, kornoutu.
"Dej si pozor, ať nevyliješ kávu na podšálek, Lasicovitá to přímo nesnáší!", dává jí rady kolegyně Dagmar.
"Lasicovitá?" udiveně zvedne obočí Annélie.
"Bohužel, na vysvětlování není čas, dělej, bude zase vyvádět, že káva nemá správnou teplotu", nevrle ji povzbuzuje Dagmar.
To neměla Dagmar dělat, Annélii se začnou klepat ruce a pěna latte nešťastně steče na podšálek.
"No tohle, to je jako có? Taková nehoráznost, budu si stěžovat", rozkřikne se dáma.
Annéliin obliičej chytil stejnou barvu jako vlasy rozzuřené paničky.
"Promiňte, přinesu nové, omlouvám se, jsem tady první den", začne natahovat moldánky Annélie.
"Dobrá tedy, ale přineste mi to na stůl číslo jedenáct, bude se mi to tam lépe vychutnávat, neboť má nejlepší rozhled, je to můj nejoblíbenější stůl a koukněte, jaký břicháč se tam roztahuje", poroučí Lasicovitá a s brýlemi na nose se upřeně dívá na širokého muže. Její umělé, dlouhé, nehty přitom divoce ťapkají po displeji mobilního přístroje.
"Dášo, jsem v pytli, Lasicovitá si chce přesednout k jinému stolu, tam ale sedí takový rozložitec, nebyla tam rezervačka, on tam byl fakt první....", nervózně přešlapuje Annélie na místě.
"Holka, holka, máš to zamotané, nechápu, kde se to zas Lasicovitá cpe", hořce podotýká kolegyně.
"Prosím, pane, budete tak laskav a přesednete si, ta dáma na osmičce tu vždy sedává, je to naše věrná klientka", úpěnlivě prosí Annélie.
"Myslíte tu růžovou nádheru, no tak ji sem přihrajte a objednejte každému dva kopečky jahodové, když už nám nečekaně začíná růžový večer", usměje se obtloustlý pán.
Annélie oznamuje radostnou zprávu Lasicovité. Ta vytahuje zrcátko a hřeben. Úprava musí být - rty a vlasy. Potom jemně chytne Annélii za loket a potichu jí do ucha zašeptá: "Je to dobré?". Annélie špitne:"Ano, sluší vám to".
Pak už dojde k velkému stěhování. Annélie nejdříve nese dámě její kožich, vyrobený z pravých lasic. Ta na vysokých podpatcích se velmi, ale velmi, pomalu přemísťuje směrem ke stolu číslo jedenáct. Nechává si však na tomto pěším antré opravdu záležet - cupitá na vysokých podpatcích krůček po krůčku a své pozadí nechává rozhoupávat v rytmu nedělního valčíku.
"Dobrý den, děkuji, jste velice laskav, víte, tenhe stůl mi přináší štěstí a já mám dnes důležité jednání", usmívá se zdvořile Lasicovitá na korpulentního pána.
"Těší mne", podává jí ruku spolusedící muž a vyzývavě na ni mrkne.
A pak už následuje smršť objednávek od stolu číslo jedenáct. Annélie je nestačí nosit.
Zvonitý smích Lasicovité se ozývá kavárničkou. V ruce pevně tiskne vizitku jako vítězný artefakt.
"Někoho mi ten pán připomíná", přemýšlí Annélie.
"Je to zajisté velká ryba, však také dnes Lasicovitá trvala na bleskovém přesunu. Nakonec znáš lasičky, ty jsou mrštné, všude se nasáčkují. Specializují se na lov hlodavců. A vidíš jakého hlodavce dnes ulovila, podívej, už zase něco objednává", odpovídá jí Dagmar.
Annélie rychle vyřizuje objednávku a v duchu přemýšlí, z kolika stažených protivnic je kožich té fikané paničky. Snad do toho nejsou namočené i kůže servírek?
Ale i to se brzy Annélie dozví, protože setkání s Lasicovitou určitě není poslední...
