Jsem k ničemu, tatínku, vyčítám si celou cestu z práce svoji neschopnost postavit se na odpor tomu gaunerovi. Pozoruji ostatní autobusové cestující, kteří se tváří jakoby se nechumelilo, vztekem mi tuhne celé tělo.
Tak já si dám takovou práci a ten budižkničemu slízne všechnu smetanu. Už si ho představuji na večírku - jedna jeho ruka svírá obložený chlebíček a druhá tleská přivlastněnému úspěchu. Mastný zlotrovatělý koblih!
Cestou domů mě napadá jistá alternativa, koupím si pivo v plastu a pořádně se opiji. Ve vietnamské večerce mi obě láhve balí do igelitového sáčku malý šlachovitý prodavač a při placení tržby zvesela pomrkává. Je mi to jedno, ať si myslí, co chce.
Doma bez skrupulí načínám první plastovou láhev, pivo ještě není vychlazené. V ledničce objevím zbytky vína, které tu zanechala sestra Carol. Docela nechutné, ale můj účel to splňuje.
Pouštím si televizi, ale nedokážu se soustředit, všechny postavy nějakých mýdlových nekonečných seriálků „se mi svým štěstím vysmívají do ksichtu“. Proč mě a ne jemu.
Pak mě to napadne – z Almanachu 30. výročí úřadu vystřihuji fotografii obličeje, zasloužilého pracovníka, inženýra Ferdinanda Žlábka, špendlíky tuto podobiznu připevňuji na stěnu. „Tak ty se budeš na mě pást, ty obézní netopýre, ty……!.“ Házím po jeho podobizně skleničku se zbytkem červeného vína, která se rozlévá po jeho obličejovém šklebu, vypadá to jakoby schytal ránu a krvácí. To se mi líbí, vypila jsem skoro celou petku piva i zbytek zvětralého vína, jsem otupělá alkoholem, ale ve výbojné náladě. Je mi to jedno, nezáleží mi už na ničem. Chci jediné – pomstu, aby se ten všivák houpal, jdu mu připravit šibenici.
Špagát zavěšuji na lustr, do oprátky lepící páskou přilepuji vystřiženou, již značně poničenou a zdeformovanou fotku, stojím na vachrlaté židli, která se nebezpečné rozkolíbala ze strany na stranu. Neudržím balanc, příšerná rána – ležím na zemi, kolem střepy od rozbité skleničky.
Někdo zvoní, sakra. Nedokážu se postavit na vlastní nohy. „Je otevřeno!“ zařvu ze všech sil. Na chodbě slyším šouravé kroky, přichází soused, starý Karásek, „Co se to tu děje? Sousedko, jste v pořádku?“ „Pane Karásku, promiňte, odpusťte tohle faux-pas, jsem děsná. Je mi líto, že mě takhle vidíte, ale nemůžu si pomoci“, rozbrečela jsem se a začala líčit své pracovní story, jak jeden obtloustlý páprda zneužívá moji práci, přivlastňuje si ji, jak prezentuje moje ukradené autorství.
Pan Karásek pozorně naslouchá, hoví si v květovaném křesílku, na kterém ještě nedávno rád sedával můj zesnulý otec. Já se bohužel stále válím v chaotické a nedůstojné poloze na koberci uprostřed střepů a v těsné blízkosti převrácené židle.
„Pozorně jsem vás poslouchal, paní Vilmo a vím, v čem je váš problém - necháváte toho nenasytného parazita vítězit bez boje. Stáhnete se do ústraní, tady doma si málem zničíte zdraví a ten nenažraný cizopasník se pompézně vystavuje obdivu ostatních, včetně vašeho generálního. Nechá si zatleskat a ovinout svůj tlustý krček věncem. Bravo, bravo – pro něho, pro vás nikoliv…“.
„A co mám podle vás dělat? Odstřelit toho zlořáda?“ „Jasně že odstřelit ale jinak – s inteligencí a vytříbeným vkusem. Poslat tohoto samozvaného génia tam, kam patří“ „Ale jak, řekněte návod“ „Holčičko zlatá, vy jako byste nebyla zdejší. Jednoduše. Každý svůj další projekt předejte rovnou svému nejvyššímu nadřízenému, tomu jenž schvaluje projekty, bez asistence korpulentního prostředníka. A opovažte se vynechat jediné výjezdní zasedání, tam se právě musíte vyskytovat, tam je třeba všem přítomným ukázat, že existujete, že jste….“
„Ale kuš, dost řečí starého dědka, vyschlo mi v krku, nedopijeme tu načatou lahvinku pšeničného moku, co tam na stolku stojí bez povšimnutí?“ „Jasně, jdu pro skleničky“, pomalu vstávám, jsem v alkoholovém rauši, přikazuji si udržet stabilitu stůj, co stůj.
„A víte, čím začneme, milá sousedko, začneme změnou vašeho oděvu“, pokračuje dál Karásek po mém příchodu s oběma skleničkami. „Mého oděvu?“, podivím se. „Ano, vašeho, je úplně out“ „Ale vy…..“, pletu jazykem o sto šest. „No dořekněte to - zase se nechcete nikoho dotknout. Mě můžete, já už dávno nevoním a moje muskulatura zůstala v minulém století. Ale co víte, třeba se jednou nakopnu a vykouzlím z této staré trosky ještě něco, co si třeba na stará kolena pořádně vyrazí. Nezírejte na mě, ještě pořád žiju, ještě pořád stojím za hřích, myslím tím samozřejmě vlastní hřích. Ale dost o mně – teď vy. Dostanete další úkol, shodíte ze sebe ty příšerné volné bezbarvé hadry a koupíte si něco štramandního, přiléhavého, s výstřihem, ať se mám na co koukat!“
„No dovolte, pane Karásku, myslela jsem……. „ „Snad jste si nemyslela, že jsem slepoň, mám různé neduhy, ale oči jsou ještě funkční a tenhle jeden z posledních požitků si vzít nenechám. Tak dobrou noc, paní Vilmo!“
„Dobrou, pane Karásku, prosím, mám k vám také prosbu“ „Jakou?“ „Spalte toho netvora, pohřběte ho žehem“. „Žádný problém, jen musím konstatovat, že na krvelačnou gangsterku jste měkké máslo“ „Kdyby jenom máslo, pane Karásku, já jsem hloupá gangsterská slepice, která snáší pořádně tvrdá vajíčka, přesto nebo právě proto si ten barevný svršek koupím, přísahám a možná si troufnu i na malý výstřih, no uvidíme….“
