Nyní je celá Carolinina rodinka nasáčkovaná v mém bytě, mluví jeden přes druhého, Pepé líčí zážitky z cest, Carol tlumočí nasbírané plky a k tomu dává generálské pokyny jak zařídit byt. Hotový babylón s drby v přímém přenosu!
Neteře se po delší době vrací z nákupu. Přinesou věci, které jim chutnají: několik balíčků chipsů, mnoho koblih, coca- colu, 2 láhve vína, tyčinky, nespočet plechovek piva, značkovou zmrzlinu...
„Teto, promiň, prašule jsou v tahu, však víš, kolik to všechno žere“ „V poho, holčiny, užijeme si kolaudačku, že jo, Vilmo“, odpovídá místo mě s vysokorychlostním nasazením Carol.
Čas plyne velmi pomalu, mluva členů sestřiny rodiny splývá dohromady. Chce se mi spát, ale návštěva se nemá k odchodu. Načíná se druhá láhev vína, Pepé pije svou sedmou plechovku piva, holky se pochechtávají u svých mobilů, nejmladší Pepička kouká na tablet, kde se objevují roztodivné figurky, kterým vytéká sliz ze všech možných údů těla.
V deset večer jsem už z těch dvou monologů značně nervózní, totálně vyždímaná, bez energie. „Carol, jak se dostanete domů?“ „No taxíkem ne, ten je nad naše poměry, poslední vlak jede v 23:12. Nebuď tak upjatá, užijeme si, stěhovala jsi se přece poprvé", dodává s bitevní kuráži Carol.
„Pojďme, představíme se sousedům, kdopak bydlí v bytečku naproti, je tam nějaký sameček?“, nahodí lascivní výraz sestra. „Carol, ovládej se“, zvýší hlas Pepa a nekontrolovatelně si nahlas říhne. „Pepé, klídek, myslím tím frajera pro Vilmu, ale umí žárlit, koloušek“, hrdě plácne Pepu po plešaté hlavě.„Opravdu to není ani trochu vhodné, je noční klid", snažím se zachránit situaci. „Nechte mě, suchaři, kdy bude taková příležitost, hrrrr na ně……“, nenechává se zastavit Carol, vyškubne se z rodinného sevření a už zvoní u protějších dveří.
Dveře se pomalu otevírají a v nich se objevuje starý soused ve vypelichaném županu a vedle něho Kíf v pyžamu s postavičkou Spidermana. „Jé, chlapci, promiňte – teda muži, přišla jsem se představit, jsem Carol, sestra tady Vilmy, na kterou dávám pozor a oslavujeme kolaudaci, chceme se s vámi se vší slušností seznámit“. „Já jsem Kíf“, podává Carol ruku mladší soused. Ta zavrávorá tak, že málem upadne, ale naštěstí je tu záchrana ve formě zábradlí. „Jsem Carol, ale ty – Spidermane, máš místo pěti švestek jenom čtyři, nic si z toho nedělej, to nevadí, já pracovala s takovými ve výčepu, byli to super kámoši….“, nenechává se odbýt Carol.
Ostudou mě začaly pálit uši, výheň se přenesla na nos a líčka, která hořela jak plameny olympijského ohně. Nebyla jsem schopna ani pohybu ani slova. Mluvit začíná starý pán, podle zvonkové vizitky – Karásek: „Milá, poněkud alkoholem indisponovaná dámo, asi špatně vidíte, slyšíte i cítíte, můj syn je na rozdíl od vás v pořádku, prosím, už nás neobtěžujte, chceme spát, dopřejte nám i vaší sestře trochu klidu, věřte, že si to všichni zasloužíme“. „Né, né - neblbněte, sousede, nekažte zábavu“, chichotá se Carol a snaží vmanévrovat svoje tělo do rafinované pózy. „Tak ještě jednou, drahá vyzobaná slunečnice, vezměte si své dvě švestky a zmizte nám z očí“. Dveře prudce zaklaply.
„To je ale hulvát, Pepé, kde jsi, pojď mu dát pěstí, tomu starému dědkovi, kde jsi Pepé?“ huláká naštvaná Carol. Pepa zatím vyčerpaně usnul na čistě povlečené posteli, s široce otevřenými ústy a chrápáním by mohl kdejakému medvědovi brtníkovi konkurovat. Když ho tak pozoruji, tenhle človíček může jen málokomu připadat neodolatelný, ještě že má v záloze jistý zázračný výskok, který mu mimořádně vylepšuje celkové skóre sex-appealu.
Budíme ho za asistence přívalu vulgárních slov, které chrlí Carol jedno za druhým jako tryskající vodopád: „Teda, Vilmo, to jsou ale hajzlové, jsou nebezpeční, musíme k tobě chodit častěji, vždyť ti ses nastěhovala do hotového pekla. Původně jsme ti tu chtěla nechat na přespání holky, ale bojíme se“.
S velkým oddechnutím to kvituji. Hurá – odejdou a opravdu všichni! Blíží se 23 hodina.
Přesně v 23 hodin 4 minuty opustili můj byt, zda stihli poslední vlak, netuším. Jen vím, že si Carol o něco takového už delší dobu koledovala. Kdo čím zachází, ten tím také schází. A já jsem byla za tuhle lekci, kterou dostala Carol, vděčná.
A propos, před spaním jsem ještě splnila včerejší zadaný úkol. Poprvé jsem zašeptala do polštáře, tak abys to neslyšel, tatínku, „ do zadní části těla“. Nestalo se zhola nic. Podruhé jsem se odvážila hlasitěji do prostoru mírně vykřiknout: „ do zadku“, ale ani to nepomohlo. A tak jsem otočila tvoji fotku naruby a zařvala z plných plic „do prdele“, ze stěny spadlo trochu omítky a já usnula jako špalek.
