Irmu zachvátil negativní psychický požár. Byl tak mohutný, že prakticky nešel uhasit. Vyvolaly ho nejen stupňující problémy se šéfovou, která ji nesnášela od prvního dne a která na její hlavu házela téměř cokoliv.
Dnes například Irmě hodně hlasitě vyčítala ucpaný pisoár na mužském WC v přízemním suterénu. Někdo v něm zapomněl svoji, ještě zabalenou, svačinu. A za to samozřejmě mohla Irma. Měla předpokládat, že v určitou dobu zde půjde jeden z mužských zaměstanců, bude při své malé potřebě svačit a předmět svého dopoledního jídla mu nahodile spadne do keramické kádě. Dotyčný své jídlo samozřejmě ve znečištěné míse nechá, však uklízečky už si budou vědět rady....
Irma ovšem nevykonává práci uklízečky, nýbrž manažerky, která zodpovídá za zdravý chod budovy. A jídlo hozené v pisoáru je nechutnou reklamou firmy, ve které již tři desetiletí pracuje.
Co kdyby dotyčné intimní prostory navštívila tolik očekávaná návštěva japonských investorů? To by byla pro jejich firmu investiční katastrofa!!!
Skřehotavý hysterický ryk šéfové se nese kanceláři. Irma stojí se sklopenou hlavou přesně naproti mohutného stolu šéfky a svůj krátký nehet vší silou zabořouje do druhé své dlaně. Dělá to vždy, když je kárána za něco, co neprovedla. Dlaň už je rozryta do krve.
Z práce se Irma sotva dobelhá do prázného bytu, tam jí nikdo nečeká, je svobodná, bezdětná, prostě ztracená....
Žamíří rovnou do sprchy, chce ze sebe smýt ten hnus. Při mytí si nahmatá v pravém ňadru bulku.
"Tak a je to tady! Dnes provedu to, k čemu se již dlouhou dobu chytám", vykřikne a hodí na sebe šusťákovou teplákovku. Do malé taštičky si přibalí mobil, doklady, klíče od bytu.
Vyrazí.
V hlavě má najednou prázdno, emoční požár se postupně sám uhašuje.
Ještě projít nevzhledným podchodem, vylézt na násep a počkat, až uslyší vlak...
V podchodě to smrdělo výkaly nejrůznějších lidských a zvířecích majitelů, stěny pomalovány příšerami a klikihákami. Nikdy, když tady procházela se nezastavovala, až dnes...
Zaujal ji velký červený nápis: ZAVOLEJ, POMOHU TI, VYSLECHNU TĚ a za ním načmáráno telefonní číslo.
Irma se prudce zastavila a nehybně na nápis zírala. V první okamžik si řekla, že je to pěkná blbost, nikdy nevolala na neznámé číslo. Jenže ta touha zavolat jí bublala v hlavě, až jí nějaká nadpřirozená síla přimněla vyťukat číslice napsané na zdi.
"Ahoj", ozvalo se na druhém konci. "S čím potřebuješ pomoci?"
"Už s ničím, hodlám to ukončit, čekám, až tudy bude projíždět vlak", začne hovořit Irma.
"A nešlo by s tím počkat, dnes bych si tě rádo vyslechlo", pokračuje na druhém konci.
"Vyslechlo?", nechápe Irma.
"Ano, vyslechlo, nejsem ani muž ani žena a přestaň klást otázky, já poslouchám, ty mluvíš, proč chceš skočit pod vlak?", ozval se příjemný, sametový hlas.
"Protože........................................", a Irma se rozpovídala, mluvila, brečela, smála se, hněvala a hlavně povídala a povídala. Konečně to ze sebe všechno dostala.
Mluvila přesně čtrnáct minut a třicetosm sekund. Když skončila, ozvalo se: "Díky, rádo jsem si Tě poslechlo, zítra zavolej ve stejný čas, budu na Tebe čekat. Teď jdi domů, uvař si čaj a běž spát". Neznámá osoba ukončila hovor.
Irma tedy obrátila směr cesty, přišla domů a vše vykonala dle pokynů.
Druhý den si myslela, že se jí to zdálo. Pro jistotu zkontrolovala kredit a zjistila, že jí byly odčerpány peníze jako za obyčejný hovor, žádné navíc. Oddychla si.
Přesně v šest večer volala na stejné číslo. "Ahoj, jsem rádo, že jsi zavolala, povídej, jak jsi se dnes měla".
Irma začala zase povídat. Vyprávěla a vyprávěla.
"Stop, promiň, ale hovoříš už pět minut, každý náš hovor bude trvat pět minut, ani o sekundu víc ani míň. Víš, nejsi na světě sama. i když jsi vyjímečná. Děkuji a zítra se budu těšit".
A tak to pokračovalo rovných dvacet dní. Naposledy Irma s nadšením oznamovala, že bulka je pouze tuková a za dva dny bude na kožním odstraněna.
Dvacátý první den Irma znovu přesně v šest vytáčela již známé číslo. Mobil ji však suše sám odpověděl - Volané číslo neexistuje.
To není možné, Irma vyťukává pro jistotu znovu - Volané číslo neexistuje.
Potřetí - Volané číslo neexistuje.
Irma si obleče teplákovku a běží do podchodu. Červený nápis je přemalován na jedno velké srdce a vedle něho napsáno PRO TEBE.
"Neviděl jste někoho, kdo tohle provádí", osloví Irma bezdomovce, který sedí na schodech vedoucích z podchodu.
Nevábný mužík zavrtí hlavou, vstane, nechá na schodech hromadu nanošených vyfáraných popelnicových artefaktů a jde se podívat.
"Někdo vás má rád, takové velké srdce, jste šťastná dáma", usměje se.
"Počkejte, tady máte na pivo", podává mu Irma dvacetikorunu.
"To srdce si zasloužíte, to vaše, ve vašem v těle, je dobré a čekají ho velké věci", stikne špinavý muž minci v dlani a šouravým krokem se vydává ke svému provizornímu popelnicovému tábořišti.
A Irma?
Jejím tělem začne projíždět takový hřejivý pocit, o kterým už ví, že se jmenuje štěstí.
