Fejeton o dětech, usínání a spánku tak nějak obecně

S partnerkou jsme unaveně štastní rodiče dvou kluků. Někdy není jasné, jestli se snažíme vychovávat my je, nebo oni nás. 

Proces "odloučení" (postýlka vedle manželské postele v ložnici, manželka v posteli v dětském pokoji vedle dětské postýlky, dítě v dětském pokoji, manželka zpátky v ložnici) se u obou dětí kupodivu oproti některým rodinám z okolí neodchýlil ze správné trajektorie do těch nesprávných (dítě v manželské posteli, manžel v posteli milenky apod.). Starší, osmiletý, který když spíme mimo domov často dodnes vyžaduje mojí ruku, druhou postel ze svého pokojíku "vyexpedoval" okolo 5. roku, aby měl prostor pro stůl s kancelářskou židlí. Mladšímu ve stejném věku zase druhá postel v jeho pokojíčku začala překážet při hraní s Legem. Zatímco bratranec vyžadoval spaní s rodiči až do svých 18 let, my jsme byli dětmi prakticky "odhozeni", aniž bychom na to byli připraveni.

Jen to ukládání ke spánku se trochu prodloužilo o rituál přibíhání již uložených dětí s různými výmluvami typu "přikrejt", "prostříknout nos", "Tomášek hlasitě dejchá", "něco tam na mě bliká" apod. Já ten rituál beru jako běžnou součást vývoje, partnerka jejíž "zásah" je obvykle vyžadován, spíš jako šikanu navrch po celodenní konfrontaci.

Tentokrát byla výmluva toho staršího nová, a sice že ho straší vybydlený dům. Děti již několikátý den pro nějaký  moribundus nejsou ve škole ani ve školce, dopoledne tráví s dědou, který je tak dostává navrch ke své manželce. Jako brzký osmdesátník to s ní také nemá snadné. Její: "Mílo?" "Mílo!" Míílo! Spíš?" "Kolik je hodin?" kolem třetí ráno často vzbudí i mne, spícího toho času o patro výše. Díky ní pak někdy mívám do ranního budíku spoustu času na přemýšlení, třeba jestli může být něco pravdy na tvrzeních "Matka je předobrazem dcery" a podobně.

To jsem ale odbočil. Zatímco děda jim při hlídání dává najevo svou přítomnost často hlasitým chrápáním, děti si krátí chvíli koukáním na televizi, resp. Youtube. Dětskou zónu jsme museli opustit, protože ten starší s velkým zájmem sleduje videa, kde se něco opravuje, dělá rozborka-sborka popř. po vzoru McGivera se z ruličky od toaletního papíru vyrobí trojcestný ventil se zpětnou klapkou. Ten menší si vystačí s LEGO videi. Nicméně, jak nám ten den hrdě obě děti po našem příchodu ze zaměstnání hlásili, televize jim nabídla zřejmě nějaké video z vybydleného domu, myslím, že se tomu říká urbex nebo tak něco.

Mladší, co mu táhne na šest, údajně právě tohle video vybral a ještě se tím chlubil, samozřejmě usnul jak mimino. Já jsem si mezitím vzpomněl na kamaráda, který se stejně starými dětmi tyhle opuštěné lokality dokonce prochází a ještě s nimi dělá fotoreportáže, starší David se už podruhé vracel i přes "eufemicky řečeno" nepochopení mámy, která v tom zavětřila jen novou výmluvu a důvod jak si ještě prodloužit večer svůj na úkor večera rodičů. "Běž spát, to máš z toho, že jsi celý doma a nechceš ani dělat úkoly" znělo to nepochopení.

Domácí úkoly, to je doslova multifunkční činnost. Zvyšuje dovednost dítěte, testuje odolnost rodiče, pro kterého je to zároveň škola, jak vyjednávat, aby dokázal dojednat křehké příměří alespoň po dobu řešení úkolu. Někdy je to vyjednávání i delší, než úkol samotný. Vy kdo také máte děti s diagnostikovanou vývojovou dysfázií víte, jak snadno se tohle příměří zhroutí třeba jen požadavkem na zjištění, co že jsme to vlastně v té slovní úloze vypočítali. O tom, že rodič nakonec musí najít i odpověď na otázku, nad kterou se neshodnou ani odborníci na internetu, už raději nepíšu. Děkuji bohu, že nás naštěstí distanční výuka těsně minula, domácí úkoly a práce při občasné nemoci úplně stačí. Ale zase jsem někam odbočil.

To už mezitím David rozsvěcí, šátrá v aktovce a já se zvedám z postele, abych včas zastavil startující partnerku reagující stylem "to si děláš srandu", a odcházím se do kuchyně se s Davidem učit - poprvé z jeho inicitativy. Přes dvě hodiny snažení bez schválností, šprajcování, žalování mámě, že po něm chci, aby znovu přečetl zadání, či ustavování komise jestli to slovo je napsané správně nebo špatně. Teď naopak jsem já ten, kdo se ještě snaží odvádět pozornost teoretizováním např. nad diktovavým souslovím "osm sourozenců" a následným společným vymýšlením, kam dát v domě postele, když bychom těch dětí měli 8 (takový test jestli z toho nebudu mít noční můru i já). Ráno vlastně ani nevím, jestli se mi to jen v noci nezdálo. Ne - nezdálo! Zjišťuji, že těch několik stránek školních pracovních sešitů je skutečně vypracovaných.

A David? Ten, když mámě, která už dávno v posteli spala vypínal zapnutou televizi, šel spát také. Ale zase neusnul, nepomohla ani rozsvícená lampička. Nakonec jsem mu dovolil zapnutou televizi s DVD Pat a Mat. Jen doufám, že se nezačnou hledat zkratky, jak se tomu usínání u televize propracovat pravidelně. A jak usínají vaše děti?