Syslíte?

Normální lidstvo se vyvinulo z opic. Existuje ale speciální kategorie lidí, která vzešla nejspíš ze syslí kolonie. Milují zásoby a nedokáží se ničeho zbavit. Co kdyby se to jednou hodilo, žeano. Sice se časem pro nezbytnosti všeho druhu nevejdou do bytu, ale zase jsou připraveni na vše.

Mně osobně je hromadění věcí poměrně proti srsti. Nechci být otrokem movitého majetku. Výjimku uděluji knihám. Dráždí mě jakákoliv skříň, ve které je moc věcí, tudíž se tam nevyznám. Můj muž je ukázkový sysel. Minulý víkend nakoupil zásoby potravin. Lednici i spíž musel uklidit, aby mohl obojí naplnit až k praskajícím švům. Znervózňuje mě to. Nemůžu nic najít. Vidím hromady mouky, cukru a jogurtů a dochází mi, že to musím spotřebovat, než proběhne konec záruční lhůty. Že musím péct a vařit jako divá. Manžel mi chtěl ušetřit práci s vláčením nákupů a zatím mi vytyčil plán kuchyňských prací. Začínám laškovat s myšlenkou donést domů pár potravinových molů. Zpět k rodinnému syslovi. Schovává toho poměrně hodně. Staré vizitky, sešity a učebnice ještě ze základní školy. Jeho šatník mi už léta způsobuje průběžné mdloby nad věkem některých kousků, které jsou ale v mužových očích ještě dobré. Občas to duševně neustojím a na tajňačku něco zlikviduju. Kdysi žaloval své matce, že máme igelitku děravých ponožek, které jsem ještě nezašila. A ta dobrá žena pravila svému synovi:" Tak je dovez, já ti je...hodím do kotle." Nejvíc jsem se tomu samozřejmě chechtala já. K věcem všeho druhu trpím vytrvalou neúctou. K jejich většímu množství tuplem. No co, do hrobu si ještě nikdo nic nevzal.