Není nutno, aby bylo přímo veselo...

 Vždycky mě dostává, jak maminky líčí vše okolo dětí jako úžasné. Jak je to krásné, přirozené a samo fungující.

 Těhotenství slast, porod ještě větší, kojení dokonalý zážitek. Péče o dítě pak jako třešnička na dortu doladí celou akci, protože to je samozřejmě novým smyslem života, žeano. Nezasvěcenci tomu pak mohou věřit a domnívají se, že mít dítko je brnkačka.
 

 Pak se taky taková nastávají prvorodička nestačí divit, když zjistí, že těhotenství je namáhavá sranda, porod bolí a kojení nejde samo. Že dítě je sebestředný tvor, kterému je naprosto putna nějaký mámin odpočinek nebo nedejbože dokonce seberealizace.

 Rodičovství je zrada. Promyšlená zrada matky - haha - přírody. Nejdřív nastoupí první dávka hormonů a mládež objeví kouzlo přitažlivosti opačného pohlaví. Objevený sex je super. Super je, abychom se množili.

 Bráníme se antikoncepcí. Tak příroda přitlačí, dovalí další dávku hormonů a žena začne toužit po miminku. Touží po něm, tudíž si ho drží v útrobách, i když kvůli němu zvrací, tvoří se jí křečové žíly, hemoroidy a jiné radosti.

 Po porodu následují další hormony, protože když vám něco rozpoltí tělo, aby se to z něj dostalo ven, čistě logické by bylo minimálně to zahodit. Ale čerstvá maminka ne. O miminko se stará, zahrnuje ho láskou a péčí-že by další hormony? Nejspíš ano.

 Celou věčnost dítko milujeme a podvědomě se těšíme, až dospěje a vypadne a doma bude konečně klid. A když to miminko vyroste ve spratka a zas to přežije a nakonec odejde dobývat jiné světy a založit svou rodinu, najednou je nám smutno. A těšíme se, až se ukáže doma. Má to tak být, jen mě fascinuje, jak je to dobře vymyšlené. Vše pro udržení druhu.
 

 Upřímně, nikdy jsem nezažila větší dřinu, než mít děti. Nejúnavnější na celé věci je nutnost neustálého střehu. Střehu, který nedovolí dítku zlikvidovat sebe nebo svoje okolí včetně zařízení bytu.

 S rostoucím věkem potomka přecházíme ke střehu v oblasti špatné mluvy, špatné společnosti, tužeb po bezstarostném životě, což zahrnuje bezednost a otevřenost rodičovských peněženek a flákárnu bez nutnosti vzdělávat se.

 Děsí mě představa nejstaršího syna, kterak za pár let s několika vkusnými piercingy na těle kouří a oblézá zmalovanou slečnu. Posléze slečna otěhotní a já se budu starat o jejich dítko, aby si drahoušci mohli dodělat školu. No nic, snad to dopadne líp. Ať když vás potomek štve sebevíc, jednou vyroste a odejde, a proto je třeba si vážit každé chvíle.
 

 Když jsme zjistili, že jedno naše dítě bude dítětem navždy a pokud se o něj nedokážem postarat, skončí  v ústavu, přišlo mi to šíleně nespravedlivé. Pořád přijde. Proč zrovna on, proč zrovna my? 

 Láska bolí, láska k dítěti taky. Láska k postiženému dítěti má hořký nádech.
Mít děti je drsná fuška, riziko možných komplikací nevyčíslitelné, celé je to šíleně nevděčný podnik.
Proč to děláme? Pro tu lásku přeci...