Střídavá péče po německu 2

Důvodem, proč nemá smysl usilovat o střídavou péči mých dvou malých dětí je prosperita Německa.    

Už víte z mé zpovědi, jak vypadá můj rozchod s manželkou po německu. Také znáte podle sociálního pracovníka i soudce první důvod, proč nemá smysl usilovat o střídavou péči mých dvou malých dětí. Tady si vám dovolím sdělit důvod druhý.

V prvním důvodu, proč nemá mnoho smyslu usilovat o střídavou péči, jsem Vám popsal, jak vypadalo jednání na odboru sociální péče. Byl jsem do nejmenších detailů, viz. Střídavá péče po německu 1, vyslýchán, co všechno vím o svých dětech, jak jsem se k nim choval, jak jsem pomáhal s jejich výchovou a péčí, a do jaké míry jsem zabezpečoval úroveň a chod domácnosti.

Na závěr jsem si vyslechl od sociálního pracovníka i soudce předběžný verdikt:

Bez nároku.

Zdůvodněním byl onen, zcela přesný opak mých činů, coby otce a manžela, a zcela vylhaná vyjádření, která na mne chrlila žena a její kamarádky. Byl to přesný opak toho, co jsem dělal, jak jsem se staral, do čeho jsem investoval a přesto, že jsem svou výpovědí dokázal, že o své děti umím pečovat a vím o nich kdeco od narození až do září loňského roku, a prokazatelně jsem je spoustu věcí naučil sám, nemám šanci.

Nedokázal jsem pochopit, jak mohla dostat moje žena za pravdu, nedokázal jsem pochopit, že soudce nevidí to nejdůležitější, a sice manipulaci mými dětmi.

Při druhém jednání jsem si opět vyslechl verdikt: Bez nároku.

Moje žena mě neopustila kvůli tomu, že jsme měli vysokou životní úroveň, to pouze nesmyslně použila jako důvod. A kdyby jen to, spoustu dalších odporných nařčení, k nimž zmanipulovala děti. Zneužila je, poškodila jejich psychiku a vyrovnanost, učí je říkat beztrestně a bez následků lži a nesmysly. Nyní nechce pracovat, říká, že nemůže, protože jsou na ní děti závislé a požaduje výživné vyšší než 3 000 Euro.  Podle své ženy, bych své děti ovlivňoval pouze po materialistické stránce, nastavoval bych jim údajně vysokou existenciální laťku, na kterou by ona nikdy nemohla dosáhnout. 

Absurdní. Na jednu stranu nemohu mít děti, aby si nezvykaly na komfort, na druhé straně je může mít žena, která jim zabezpečuje pouze základní péči a víc sama nechce. Komfort mají dostávat ode mne, který s nimi není, být nemůže, který je vlastně deviant a kvůli čemuž od něj odešla.

Tolik tedy k důvodu prvnímu, který mně byl ještě jednou objasněn sociálním pracovníkem.

A v druhém důvodu mně bylo sděleno, že pro prosperitu země je nutné, aby alespoň jeden z rodičů pracoval na plný pracovní úvazek, a nejen pro prosperitu je to dobré, ale také jako vzor pro děti. Ale vrátím se k prosperitě země. Kdybych měl například děti tři dny v pracovním týdnu, byť by byly ve školce, neodváděl bych tak vysoký výkon jako bez dětí. Kdybych měl děti o víkendech, neodpočinul bych si natolik, abych mohl odvádět kvalitní práci v pracovní dny.

Uvedl jsem, že jsem osoba samostatně výdělečně činná, nemám dluhy, platím vysoké daně a mohu si dovolit díky dobré organizaci práce spoustu času, ostatně jako dříve, využít pro své děti.

„Proč tedy nepracujete více, když máte tolik času?“  Položil mně soudce otázku.

Odpověděl jsem, že nyní pracuji více, ale to proto, že bez dětí mám spoustu volného času. Mohu sedět v kanceláři celé dny a noci, protože mne nikdo nepotřebuje.

„A prosperuje vaše firma lépe?“ Ptal se soudce.

Lakonicky jsem odpověděl: „Ano, mohu brát více zakázek, ale nepotřebuji to."

„Myslíte, že to naše země nepotřebuje? Že vaše děti nechtějí žít v zemi, která bude lépe prosperovat?“

Ptal jsem se: „Co kdybychom všichni dali naše děti do nějakého domova a pracovali 20 hodin denně, aby se měly lépe, aby měly stejný komfort od obou rodičů, od všech? Není tedy především materialistický samotný stát?  Pokud vím, tak komfort souvisí s vnímáním kvality okolního světa. A ano uznávám a nezpochybňuji, že nadměrný komfort může být považován za luxus či přepych a může na něj být pohlíženo jako na plýtvání. Ale může být považována za luxus či přepych biologická potřeba změny, pohybu, kontaktu s jinými lidmi, s rodinou, jiná poznání, hry? Zde se formuje dítě také psychosociálně a domnívám se, že nedostatek je více na škodu než třeba nedostatek značkového oblečení.  A co láska?"

Již jsem pochopil, že pokud bych se přes vůli své ženy snažil náš vztah udržet a docházelo by mezi námi ke konfliktům a neustálému vyjasňování našich postojů a chování, bylo by to pro děti škodlivější prostředí, než když jsou částečně bez přítomnosti jednoho z nás.  

Ale že s nimi nemám téměř vůbec být, protože musím více pracovat pro prosperitu naší země a potažmo jejich budoucnost, v tom logiku nespatřuji.

Kladu si otázku: "Vzdát se nebo nevzdát se? A co je výhra?"