Salam Alejkum, zaručuji vám, že se budete stydět

Nechcete se cítit pobouřeně, zhnuseně a nechcete se stydět? Tak … Každý má možnost volby…  El -Amin, chodil jsem s ním do školy, pracoval jsem s ním. Do Německa přišel z Kuvajtu,

někdo říkal, že původem byl Libyjec. Byl to jeden z nejnadanějších lidí na jazyky, s jakým jsem se kdy setkal, měl neuvěřitelnou schopnost analýzy trhu v oblasti, kterou jsme zpracovávali, informace získával brilantním způsobem, jeho informační sítě jsem vůbec nepochopil, zrovna jako jeho efektivnost a systém práce.

Pokud ovšem pracoval! 

Nikdy nepřišel nikam včas!

Nikdy nepřinesl žádané dokumenty!

Partnerům dával okázale najevo, že jsou idioti!

Ignoroval kolegyně i obchodní partnerky!

Znal jsem jej z firmy několik měsíců, ale důvěrně jsem se s ním seznámil tak, že mně na můj, kolegům ve škole, družný ranní pozdrav Salam Alejkum,  típnul o rukáv cigáro.

Ten samý den si do mého svetru otřel ruce od jahod.

Řeknete, no a co? Pouhý provokatér, i když v pětatřiceti?  Také jsem si to řekl.

Ohradil jsem se. A zaznamenal jsem v tento okamžik jistý jev, kterého jsem si později již ani nemusel tak pozorně všímat, protože byl velmi, velmi zřetelný u všech lidí z arabských zemí, s nimiž jsem se kdykoliv později setkal.

Typický jev, chcete-li vlastnost. Tito lidé nepociťují stud.

A další mé zjištění? Prázdné místo po studu zaplňuje arogance a ruku v ruce agresivita.

Jestliže s těmito lidmi budete žít, a to jsem si vyzkoušel na vlastní kůži, a přizpůsobíte se zcela jejich životu, pak si toho vůbec nevšimnete. Opravdu si nevšimnete, že nepociťují stud. Abyste s nimi vyšli, nic jiného vám nezbude, než se zcela přizpůsobit. Skutečně mezi těmito lidmi přestanete pociťovat stud. Vy se po čase začnete stydět, že se stydíte. Tak se prostě na stud vykašlete, jinak byste se museli zbláznit.

Uvedu příklad.

Jdete z restaurace, v noci, je tma, sem tam svítí pouliční lampa, El-Amin vyskočí na lavičku, sundá kalhoty a vykoná velkou potřebu. To nějakou dobu trvá. Za tu dobu můžete koukat na něj, to mu nečiní problém, ostatně všichni ostatní na něj koukají a bez zábran spolu diskutují.

Můžete se otočit, to se ale stoprocentně soustředí veškerá pozornost bezvýhradně na vás, a jste zcela a totálně znemožněn. Stanete se terčem posměchu, vtípků, komentářů a to minimálně na týden a déle.

Nebo se otočíte a prcháte, čímž vyprovokujete agresivitu, slovní útoky a projevy opovržení. Jak velké záleží, v jakém jste vztahu. Pokud jste ve vztahu obchodních partnerů, slabost si dovolit nemůžete.

Mohl jsem zvolit jiný, více elegantní příklad, třeba z jednání v kanceláři. Ale na tomto příkladu, týkající se intimity vyměšování, asi nejjednoznačněji vidíte ty tři základní možnosti, které máte.

Jsem si stoprocentně jistý, že před těmito lidmi valná většina rezignuje a ti, co si to mohou dovolit, vyklidí pole. 

To prostě nevydržíte a na neustálé provokace typu „co ty na to“, reagujete jedním velkým NIC.  Vy NIC.

Museli byste se opravdu zbláznit. Je to hnusné, je to ponižující, deklasujete se sám před sebou do úplné nicky, ale přizpůsobíte se. Tito lidé vyžadují váš bezvýhradný souhlas se svými činy.  Nikdy jsem nebyl vystaven takovému psychickému teroru manipulace. Možná proto, že jsem hrdý, poměrně vzdělaný člověk a základy taktu, tolerance, úcty a respektu mně byly vštěpovány odmalička. Jsem tedy snadněji manipulovatelný.

Dále jsem vypozoroval, že pokud komunikuji pouze s jedním z partnerů, je naše debata konstruktivnější a mám jakous takous šanci kolegu, partnera nebo „kamaráda“ přesvědčit o své pravdě a správnosti argumentů.

Ono se mnohem jednodušeji komunikuje s jedním Arabem, než s Araby pěti, kteří mají pětinásobně větší pocit síly a pětinásobně menší cit pro zodpovědnost, slušnost a korektnost.

Oni  potřebují mít padesátkrát navrch.

Zavání to rčením Kolektivní zodpovědnost neexistuje, že? 

Ale tady nebylo prioritou vítězství v danou chvíli. To byste vzdali a basta. Pochopitelně šlo ve firmě o peníze, o budoucnost. Nemohl jsem vzdát diskuzi, a tak, díky této jejich mentalitě, musela probíhat další a další kola jednání, až bylo “jasné“ pro obě strany, že se správným postojem, návrhem nebo způsobem řešení, přišli oni.

Navíc jste neustále konfrontováni s jejich prohřešky. I zde jste stále pozorováni stylem: „Tak co ty na to?“  Vzápětí vám vsugerují, že oni se provinili proto, že vy jste je k tomu dohnali.  Je to děsivé.

Ale také jsem zaznamenal že velké množství lidí se dívá na tuto kulturu jinak. Vidí tyto lidi jako velmi otevřené, velmi přátelské, velmi tolerantní, zábavné, nekonfliktní, bezprostřední, nekomplikované. 

Já je znám tak, že mně už jenom za těchto pár řádků, zcela nekomplikovaně, bezprostředně, aniž by to u nich vyvolalo nějaký, byť vnitřní konflikt, otevřeně a přátelsky s notnou dávkou zábavy useknou hlavu.