Pane prezidente, styděla jsem se za to, že nejsem postižená

Ale to byl můj stud, můj problém, moje trauma, z kterého jsem se časem bez následků dostala. Bylo to ale trauma zbytečné. Později jsem měla štěstí, že jsem se s jakkoliv postiženými lidmi setkávala, a to častěji i jako dítě  a naučila jsem se vedle nich žít bez pocitu výčitek svědomí, že já jsem zdravá a možná normální. Zde potřebujeme skutečně správnou míru. 

Na základní školu jsem chodila v době, kdy postižené děti chodily do zvláštních škol nebo byly před veřejností zcela skryty v ústavech. Pokud tomu nepřála náhoda, s těmito dětmi jsme my „normální“ děti mnohdy vůbec nepřišly do styku. Nesetkaly jsme se s nikým, kdo měl nějakou, třeba na první pohled neviditelnou vadu a nesetkaly jsme se ani s někým, kdo měl třeba vadu řeči, kdo chodil pomocí nějakého podpůrného mechanismu, chyběla mu končetina nebo byl přímo na vozíku nebo jej rodiče vozili na kočárku do vyššího věku apod.

Bylo mně asi 12 let, když mě vzala teta na kluziště. Brávala mě často a tentokrát vzala taky o něco mladší holčičku ze sousedství, kterou občas hlídala.  Bruslení pro „normální“ děti skončilo a my jsme se najednou na kluzišti začaly prohánět samy. Jen my dvě. Teta se někde zdržela. Nikdo si nás nevšímal. Já jsem jezdila docela dobře a s malou Janou, která se na ledě více plácala, jako ostatně každé dítě začínající bruslit, jsme mohly docela normálně patřit ke skupině dětí, postižených dětí, které měly na kluzišti svou vyhrazenou hodinu a která jim právě začala.

Na led se začaly trousit děti zhruba v našem věku. Děti motoricky postižené. Nikdy jsme se nesetkaly s dětmi, které by takto vypadaly. Zůstaly jsme obě stát uprostřed kluziště a celé zoufalé jenom zírat, jak se tyto děti snaží pohybovat na bruslích nebo bez a jak se radují, točí, smějí, vyrážejí různé zvuky, jak se kroutí a jakoby podivně tančí.

Začaly jsme být vyděšené a malá Jana se rozplakala. Jednoho vnímavějšího chlapce plačící vystrašená holčička zaujala a svým nekoordinovaným pohybem se k ní přiblížil, zřejmě se snahou pomoci. Snažil se usmívat a já… matně si pamatuji, že v tom byla obrovská empatie. Jana se začala třást a křičet a snažila se těžkopádně od chňapajících chlapcových ruček ujet. V tom do ní  jiné postižené dítě narazilo a všechny tři děti zůstaly v jednou chumlu. Jana byla traumatizovaná, byla traumatizovaná z pokřiveného uslintaného, ale tolik milého obličejíčku chlapce, jež pro ni měl v tu chvíli náruč plnou zájmu a něhy. Jana se začala nesmyslně a zuřivě bránit a mlátit pěstičkami kolem sebe v šoku a jako smyslů zbavená. Ostatní děti nedělaly nic. Stály tiše a zaraženě a taky vyděšeně. Jejich tety si začaly z ledu ohleduplně sbírat svoje svěřence a Janu chlácholit. Vzápětí si nás odvedla z kluziště teta a já jsem slyšela ještě dlouho do noci vrzající houpací křeslo strýce, který se na svých kolenou snažil malou Janu utišit.

Proč?

Ptám se, pane prezidente, proč chcete znovu dostat do izolace ty tzv. “normální“, kteří se potom budou tváří tvář “nenormálnosti“ nenormálně chovat? Kteří budou zadušeni nesmyslnými výčitkami svědomí, studem a komplexy?  Kteří budou v dospělosti říkat: „Víš, já se s těmito lidmi nemohu stýkat, protože je mně jich líto.“

Proč?

Ptám se, pane prezidente, proč chcete znovu dostat do izolace ohrožené děti a jejich rodiče? Pomoc dětem, které neměly v životě štěstí, nevidím v izolaci a děti, které to štěstí měly, také ne.  

Dovolte dialog, vy všichni, my všichni odborníci i neodborníci k míře, k té správné míře!

Věnováno s láskou Janě a všem postiženým, kteří mně pomáhají žít