„Nechce mě!“ „Tak spolu mluvte!“

„Ale my už si nemáme co říct.“ „Vždyť to říkám, tak spolu mluvte…“ No tehdy jsem myslela, že mu jednu vrazím… Psycholog…

Víte, proč nám drazí mnohdy neodpovídají na naše otázky? Protože si myslí, že nás to, nač se ptáme, vlastně vůbec nezajímá. A mají pravdu. Mnohdy se ptáme ze zdvořilosti. Pak jsme překvapeni a pobouřeni, když se nás protějšek neptá, popřípadě se ptá tak, že máme pocit, že nám ve skutečnosti nevěnuje pozornost. Stejný pocit máme, když se nás šéf v pondělí ráno na schodech, běže nám naproti rychlostí deset kilometrů za hodinu, zeptá: „Jak bylo?“ Nejsme tak hloupí, abychom se jali líčit mu, že tchyně má chřipku, přítelkyně spálila bábovku, ale zato upekla skvělou kančí kýtu, pes má průjem a soused chytil čtyřkilového kapra. Ne, opravdu víme, že šéf nic z toho slyšet nechce. Chce pouze slyšet: „A vy, šéfe?“ A rovněž víme, že nám stoprocentně odpoví: „Ty výkazy, máme?“

Kdežto doma nás čeká „jiná“ konverzace:

On: „Jak bylo?“ 

Ona: „A ty?“

On: „Koupila jsi ten kečup?“

Ona: „Zul ses?“

On: „A ty?“

Asi to není to, po čem do smrti smrťoucí toužíme, že?

Zanedlouho se svěřujeme kamarádce, že si se svým drahým vlastně vůbec nerozumíme, že už nás nechce, a že dokonce přemýšlíme o tom, že tento plytký vztah ukončíme. A přitom stačí tak „málo“ – být si partnery. Ostatně, pamatujeme si na začátek vztahu? To bylo nocí, které jsme dokázali „prokecat“, a byly důležitější než cokoliv jiného. Cítili jsme se šťastní a byli jsme součástí něčeho většího, než jsme sami.

Samozřejmě, že se dnes více známe, že tak nějak tušíme, co náš drahoušek asi dnes mohl dělat, s kým se setkal, co ho naštvalo, co ho urazilo, co se ho dotklo, co ho zabolelo, nebo ho naopak pohladilo po duši, povzbudilo ho, okouzlilo, nadchlo.

A když se nad tím trošku zamyslíme, máme dojem, že ačkoliv ho dobře známe, přece jenom nevíme, jestli dnes, včera nebo předevčírem nepotřeboval náplast na nějaká zklamání nebo prohru, nepotřeboval vymasírovat strach a úzkost z ramen a potažmo z duše? A taky o jakou drobnost by se dnes s námi rád podělil, co ho nadchlo, potěšilo a co by chtěl s námi sdílet a zasmát se nad tím společně bez toho, že by měl pocit, že je bolestínek a měkota nebo snad naivní dětina?

Často slýchám i po pár měsících vztahu: „My už si nemáme co říct!“

Vždycky se zeptám: „A ty máš co říct? Ne partnerovi, partnerce, ale prostě ty sama, sám, máš co říct?“

Odpověď minimálně v osmdesáti procentech zní: „No jasně.“

Samozřejmě, všichni máme co říct, žijeme, pracujeme, nějak se bavíme, s někým se bavíme, s někým se stýkáme, něco nějak prožíváme, něco chceme, něco nechceme, po něčem toužíme a tak mohu pokračovat donekonečna. A z toho plyne, že máme logicky co říct.

„Tak proč ne partnerce, partnerovi? Měl to být přece náš nejbližší člověk, tak jsme o tom snili, tak jsme si to plánovali, že?“ I já si velmi často neuvědomuji, že mám kolem sebe lidi, živé citlivé bytosti, které tak jako já potřebují komunikovat, potřebují spřízněnou duši.

A dodávám: „Víte, co by mně řekl váš partner, kdyby tady seděl? Taky by řekl: NO JASNĚ, jasně že mám co říct!“

Často se přede mnou rozpačité, zahanbené tváře kroutí zleva doprava a vím, že by mně nejraději řekly: „Tak pro tuhle blbost se sem trmácím? Abych se dozvěděl, že jsem jenom sobec a lenoch a ne dost empatický, tudíž asociál?“ Někdy si myslím, že se jim v obličeji zračí: „Já jí asi jednu vrazím…Psycholožce…!“

A já dodávám: „Nejsem psycholog a budu krutá. Ano, jste nedostatečně empatický, jinak byste tu neseděl, měl byste báječný vztah, teď možná skvělý večer s lahví bublinek a šťastně byste prohrával  scrabble, protože ona je v něm lepší než v šachách, a pod stolem by se vaše bosá chodidla společně tetelila a těšila se pod peřinu. Ale jste to také vy, kdo tu sedí, kdo dává vztahu šanci, kdo se, ač neochotně, chce za vztah porvat, kdo chce pro vztah jedno velké PLUS. Kde ochlazení, neochota sdílet s druhým slasti i strasti vznikly a proč, nemá cenu pitvat. Ve vztahu není vítěz ani poražený a z vás dvou sedíte přede mnou právě vy.“ Nemohu říct: „Zjistěte, kdo z vás to zavinil, a ten to bude muset napravit.“

 Mohu jen poradit:

„Máte-li tedy co říct, má taky co říct váš partner, a nyní, v tuto chvíli a v nejbližší době je jen na vás, zdali to řekne právě vám. Anebo můžete přijít domů, posadit se k večeři s předpojatým výrazem, že to zase bude večer, no… na prd. Můžete povečeřet, v horším případě třeba i tak, že jeden bude jíst vestoje u linky a druhý u televize nebo „fejska“. A po zbytek večera můžete duchaplně konverzovat letem světem s Applem, pomocí „výsměchlíků“.  Jen tak koukat, kdo je on-line, zažít téměř orgasmus, když „pic“ chatové okýnko, nová zprávička – něco jako rande naslepo – bombovní pocit. Přece jenom to nebude úplně pitomý večer. Může vypadat třeba takhle s fejskem: 

19.30    Vy: Co ty:-) ?  obrovská radost ze setkání, protože už dvě hodiny jste se s Pepou neviděli.

               Pepa: :-)

               Vy: Proč ;-)?

               Pepa: doma nuda, znáš to :-/

20.00     Vy: :-||

               Pepa: '-)

               Vy: :-B :-p

               Pepa: :-7

               Vy: :-(

23.00     Vy: Tak zítra :-D

               Pepa: :-Oy obrovská radost ze setkání, protože už za osm hodin se s Pepou uvidíte.

              Vy: :-Oy!“

„Nebo spolu mluvte! Bublinky, scrabble, šachy, propletené prsty a v očích… velké díky za to, že jsi!“