Mám ráda emoce, petardy i blbce

„Co to máš zase na sobě? To chceš nas..t celé Veselí?“ Tohle a jiná doporučení jsem slýchávala od své maminky často. Myslela jsem si, samozřejmě v duchu, že už z principu Veselí nas..t nelze.

Ale dnes o tom pochybuji. Dnes asi Veselí nas..u a kdoví, jak dlouho bych tam neměla jet, aby mi nebylo neveselo. Ale vždycky si před vjezdem do města můžu přehodit burku. Nepraktické je, že na blogu iDNES se nenosí. Tak tedy mně nezbývá, než svůj exhibicionismus předhodit k ohlodání. A doma mě milují, a jestli ne, tak se to konečně dovím.

Petardy a dělobuchy.

Každý Silvestr a minimálně ještě pětkrát za rok se rvu sama se sebou, jestli se opravdu, ale opravdu, opravdu budu chovat tak, jak žvaním. Víte totiž co já pronáším? Já pronáším tyto věty:

Mám nyní dokonce křeče v prstech, jak se celá vzpouzím to napsat, mně se tady kroutí i klávesnice. Rozbolívá se mně přesně to místo v hlavě, kde je uloženo pokrytectví.  Hrozí nade mnou varovný prstisko a hučí do mě: „Co zaseješ, to sklidíš!“  Dech se mi úží a tep? Já se tady chystám říct pravdu a mám pocit, že se o mne pokouší zástava, srdeční.

No, tak do toho! Znovu. Já pronáším tyto věty:

„Ubohá zvířátka! To zase bude zaběhlých a vystresovaných pejsků! Zvěř v lese je vždycky dezorientovaná a má problém s teritorii. Staří lidé mají problémy se sluchem a teď je jim ještě práskáno u hlavy. Budou zranění, utržené prsty a tak. Toho nepořádku, kdo to bude zase uklízet? To jenom blbec potřebuje slyšet ránu a vidět trochu světla. Atd. atd. Případně, a to považuji za nejpříšernější, kdo na to proboha má, já bych do toho kačku nedala.“ 

Nebo na podobné výroky přikyvuji jako debil a slabomyslně pronáším: „Je to strašné!“

A víte jak je to doopravdy?

Ať jsem na Silvestra tam nebo onde, vždycky s těmi bublinkami všichni svorně a bez výhrad lezeme ven, abychom ani jednu petardu nebo dělobuch nepropásli. Navlékáme si kulichy a bundy a teplé boty, protože půl hodiny je na mrazu fakt hodně. Když máme rýmu nebo zánět močových cest, máme frňáky nalepené na skle a leštíme ho zleva doprava, zdola nahoru a zase zdola nahoru a toužíme, aby ten rám okna a sklo bylo pružné a my mohli koukat pano- rám- aticky.

A víte, co se přihodilo letos? Kámoš, který taky pronáší, pronáší líbivé kecy jako my, si nechal v pokoji cigára. A nezapálit si při ohňostroji? Tož to néééé, to se nedá popsat, jaká je to psychická újma. A víte, co on? On zašuměl cosi, že to jako vydrží. Víte proč? Protože by asi tak pět petardiček propásl. No jeho oběť smradlavému umění mnou otřásla jak zimnice při malárii. Pomyslně, nicméně jsem hluboce smekla.

A nakonec?

A nakonec, když už jen tak skromně sem tam něco bouchne, zavíráme půl hodiny otevřenou hubu a zklamaně odcházíme zase chlastat. A najednou moc nemluvíme. Jsme jakoby zklamaní. A pronášíme tyto věty:

„To už je konec? Ale ty zelené byly nejkrásnější, že?  Víš, že ty jsem viděl poprvé letos? Mně se nejvíc líbí ty modré, ty modré jsou famózní. Z těch červených bych chtěla sukni, to si úplně představuji, ta fluoreskující světýlka mezi těmi rudými pruhy. My bychom chtěli ohňostroj na svatbě, jenom bílý a s doprovodem hudby. S hudbou vždycky pořádají na vojenské zotavovně ve Špindlu, bože, to je nádhera. Nebo, děcka, já vám jednou zažil konfetový ohňostroj ve Švajcu na narozkách…To je… Ty, vole, to neznáš dýmový a ty řachy. To jsou takové pecky, to je něco neskutečného.“

A víte, co nepronášíme?

„Ubohá zvířátka! To zase bude zaběhlých a vystresovaných pejsků! Zvěř v lese bude dezorientovaná a bude mít problém s teritorii. Staří lidé budou zase houfně u ušního. Budou zranění, utržené prsty a tak. Toho nepořádku, kdo to bude zase uklízet? To jenom blbec potřebuje slyšet ránu a vidět trochu světla. Atd. atd. Případně, a to považuji za nejpříšernější, bylo to hezké, ale nějaké krátké, ne? No jako každý rok.“

A víte, jak je to doopravdy? Můj pes sice vystresovaný je, ale kdy se zase tak intenzivně mazlí a dostane tolik kokin? Ti co se zaběhli, se alespoň proběhli. Nezaznamenala jsem v médiích zvýšený počet nevrátivších se psů po Silvestru. Do týdne jsou doma všichni a ti, kteří ne, tak to si majitelé prostě jen počkali na Silvestra, aby se jich zbavili. Však normálně si psa, kterého miluji, vrazím do ložnice pod peřinu, ne? Křečci a kočky jsou v poho a zvířátkům v lese to solíme my myslivci imrvére. Tolik ke zvířatům a zvěři, a jak je to s babičkami a dědečky? Ti mají alespoň párkrát za rok zadarmo pěkné představení a téma ke kecům. Pitomci budou mít utržené prsty s petardami i bez nich, protože ti už se s tím narodili. A že musíme uklidit zahradu je jedině dobře, protože bychom jinak na Nový rok nevytáhli prdel, vezmeme to i s výkaly pejsků a to máme teprve dobrý pocit – jak na Nový rok, tak po celý rok!  A náměstí? A ulice? Těm tady prospěje úklid jako sůl. To by měly být ohňostroje jednou za měsíc minimálně.

Tak! A hlodejte! 

Budoucí muž mojí neteře, který bouchnul tři opravdu krásné petardy i s krásným silným zvukem, na dotaz babičky, kolik ho to stálo, odvětil: „Tak snad je slušnost taky něco pro sousedy odpálit, ne?“

Byla jsem mu vděčná za to, že ještě chvíli mohu mít otevřenou hubu.  Co je doma, to se počítá, přiživila jsem se, vylepšila si výčitky svědomí, že se nechávám zadarmo bavit mnohem chudšími lidmi, myslím duševně, že?,  a  taky chudým městem a přísahala, že příští rok koupím alespoň jednu petardičku a taky ji prdnu k sousedům… Už nebudu parazit! Už budu blbec a ti se přece mají...

To takový jeden blbec… Ale to už by byl o mně zase jiný příběh!

Hm , tý jo! A mám předsevzetí do nového roku a ještě posílím ekonomiku země, však co je nejlepší produkt? Ten co za pár vteřin zasyčí, bouchne a je pryč… A už se mete koupit druhý… A tak to má být…

Ohňostroj od pradávna slouží k vyjádření štěstí, naděje a neopakovatelnosti slavnostního okamžiku.

Věnováno s láskou Peťovi