Když v bavorské Hallertau vypukne na Silvestra válka

„Meine Liebe, musíš určitě přijet. Oslavíme Silvestra se známými a později spolu, tak nějak hezky komorně, žádný velký spektakulär rozruch."

Nebylo mně to po chuti, bylo sice teprve odpoledne, ale byla jsem unavená a na nějaké bláznivé bavorské silvestrovké řádění jsem neměla chuť. „Kdykoliv jindy si atmosféru zábavy v Bavorsku užívám, ale teď jet ještě více než 300 km, pak se strojit do Dirndlkleidu, rozhazovat úsměvy na všechny strany a skákat, málem na stole, Sternpolku…"

„Ale dobrá, miluji tě, oběť musí být.“

V autě jsem skoro usínala, když mně můj muž před Regensburgem zavolal, kdy asi tak dorazím, že zábava je v plném proudu a hned jak přijedu, musím přijít zum Weissbierstadel.

Raz dva jsem byla probraná. „Ta hospoda, to je něco!" Už se mně začaly zapalovat lýtka a na polku jsem se těšila jako děcko na dárek pod stromkem. Prostě mě to chytlo. Šlápla jsem na plyn a prohnala se Regensburgem pěkně po silvestrovsku. První jsem si to namířila domů, udělat ze sebe typische bayerische Ehefrau.

Klíče byly zevnitř v zámku. „Eh, was soll das heißen???“ Po půlhodině zvonění a mlácení na dveře i okna, a to ze všech stran domu, jsem se hold vypravila v typickém českém kancelářském kostýmku na Stadel, abych našla svého muže, který asi lezl z domu oknem. Na Stadlu nebyl. Telefon nebral. Zato já tam byla za zoufalou stíhačku, která přijela z Česka ohlídat svého bujarého bavorského manžela. Nebyla jsem začínající silvestrovskou zábavou příliš nadšená. Svůj temperament jsem potřebovala pomoct držet na uzdě minimálně párem volů. Už ne touha po tanci, ale vztek mnou lomcoval jako uragán chmelnicí.

Opět jsem absolvovala obcházení domu a bušení na všechny dveře a okna. NIC. Zima jako Ďas s velkým Ďas, barák nedobytný a v něm stoprocentně spí jako Dornröschen můj ožralý Kerl.

„Žebřík, přistav žebřík a vylez na balkon a koukni do ložnice,“ povzbuzovala jsem se. 

Jasně, spal jako Šípková Růženka, ale zároveň chrápal jako dřevorubec. Málem jsem to zdvojené sklo prorazila. Byla jsem ale dost zmrzlá, a tak jsem asi neměla potřebnou sílu. Nicméně se můj muž probral, minutu seděl na posteli a jen zíral. Pak náhle, ovšem naprosto nekoordinovaně vyrazil ke dveřím, k mému překvapení nikoliv k oknu. „Aha, takže on ještě ke všemu nemá v uších naslouchátka." Začala jsem se modlit k bavorskému chmelovému bohu. „Je to jasné jako facka - probudil se náhodou." Sjela jsem z žebříku jako z posedu po čtyřech hodinách na čekané a hnala se mlátit do vchodových dveří. Nic. Neslyšel. Ale já slyšela, jak jde po dřevěných schodech nahoru. Zase jsem běžela k žebříku a na balkon. V lodičkách, kostýmku s úzkou sukní a omrzlinami prstů na nohou, jsem se překulila na balkon pod okno ložnice. Nebyl tam. Z vedlejšího okna jsem ovšem slyšela vodu, tekoucí plným proudem  do vany. Nikdy neleze do vany, nikdy neleze do té pitomé vany. „Dvě promile má v očích, čtyři v krvi a chce se koupat? Próóóč se jako obvykle nesprchuje? Proč?" Na lících  mně začaly namrzat slzy vzteku a zoufalství. Slezla jsem s vypětím dolů. „V kůlně bude určitě menší zima. Nebo si vezmu nějakou desku a roztřískám nějaké okno. Nebo mohu zůstat v autě a nechat běžet motor. Jenže... to je v Německu zakázané." Nakonec zakázané nezakázané, za dvě hodiny jsem se v autě zregenerovala.

Poté jsem se znovu vypravila na balkon. Bylo k půlnoci a kolem začaly střílet rachejtle a na všech stranách města se už připravovaly ohňostroje.

Žebřík… Žebřík  sklouzl po zledovatělém okapu balkonu. Výška? Přes tři metry a pode mnou kluzká dlažba terasy. „To neskočím!“ Schoulila jsem se na balkoně. Zabrala co nejmenší životní prostor a bojovala sama se sebou, rozbít, nerozbít, 3 m² má jedna okenní tabule a je mínus 6. Strašné dilema. Následky?

Začaly ohňostroje. Začal Nový rok.

„Žádné velké divadlo tento Silvestr nebude, bude milý, komorní, trošku tance a pak my dva,“ sliboval můj muž.

Najednou… Mezi jednotlivými velkými ranami jsem uslyšela svého muže řvát: „Válka, začala válka, saprlot to je válka, Scheiße, válka, Himmelherrgott válka, Trottel in Uniform!…“

Nevěřícně jsem zírala do okna ložnice, kde lítal mezi skříněmi můj mokrý, nahý, jako smyslů zbavený muž. Kéž by se mnou stál se skleničkou šáňa tady na terase a koukal na ten úžasný spektakulär ohňostroj…

... zmrzlýma rukama jsem vylovila mobil a udělala 50 fantastických silvestrovských aktů svého muže...A pak už jsem se jenom smála a smála a smála