Když je za debila on, proč s tím máš problém ty?

„Jak může být za debila někdo, kdo má IQ 140, je vědeckým pracovníkem, publikoval přes 2 000 článků, napsal 12 knih a má průměrný měsíční plat

takový, že si za něj klidně koupíš třeba slušné fáro?“ Zeptal se mě bezelstně můj, v poměru s mým přítelem IQáčem (vyslovuj s obdivem, úctou, respektem) tupý kamarád Míra.

„No, klidně může. Zkus s námi jít někdy do restaurace nebo do obchodu. Nebo třeba do kina. Víš co? Pojď s námi někdy do kina.“ Do kina IQáče dostanete zřídka, letos už jsme jednou byli, ale věřila jsem, že ho jako vždy hravě přesvědčím.

Míra nadšeně souhlasil, ačkoliv měl obavu, jestli se v nabídce Cinema City najde něco adekvátního pro tak inteligentního a vzdělaného člověka, navíc vědce. Rozebíral to tak dlouho, až mne dožral. „Podívej, vyber film, jaký chceš, IQáč bude poctěn, že je hoden jít s tebou do kina. Prostě mu řeknu, že jít s tebou do kina je výjimečná situace, že to se hned tak někomu nepoštěstí, a hotovo.“

Míra se ještě zeptal: „A jeho nebude zajímat proč? Protože mě by to zajímalo. A to bys pak měla problém přesvědčit mě, že s někým, jako jsem já, stojí za to jít do kina.“

„Jenže IQáč se neptá, ty by ses nechal přesvědčovat, IQáč se přesvědčí sám.“

Ze zkušenosti jsem věděla, že je úplně jedno, na jaký film půjde, protože IQáče zajímá vše, co je skvělé. A pokud je to skvělé, tak proč?  A také proč je to blbé, a ne že je to blbé. On by tedy nikdy nepoužil výraz blbé, ale každému je jasné, že pro nás „tupáče“ je to výraz vystihující vše. Nemusíme například zdlouhavě kamarádovi vysvětlovat, ať na ten film nechodí, protože jednotlivé obrazy děje již v úvodu jsou očekávatelné vzhledem k etickému kodexu jakékoliv civilizace a podpůrný důkaz pro prakticky jakékoliv tvrzení hlavní hrdinky je zároveň i strategií testování hypotéz, které jsou neúčinným nástrojem jak vykořenit chybu…, že?

Při představování, u popcornu, při koupi lístků a procházení se kobercovými chodbami do sálu, kde se promítal zvolený film, se mě nenápadně stranou za zády IQáče Míra očima tázal, jako že co? A zároveň si odpověděl, že nic divného kromě tlusté čepice a kufru na IQáčovi neshledává.

IQáč si, sotva dosedl, hodil na kolena obrovský kufr a vytáhl si sluchátka. Věděla jsem, že se jedná o jedno sluchátko a nějaké zařízení, jehož funkci jsem zdaleka ani zblízka nepochopila. Pro nezasvěcené − vytáhl spíš nějaký zvláštní přístroj zčásti připomínající sluchátko a pak něco jako brýle GLASS a zároveň maketu Roboticu Arm. Celkem to mělo tři stojany a dvě křídla a maličké satelitní něco, co vypadalo jako z Kalifornského institutu technologie NASA. Zkrátka, ještě si to ani nenasadil na hlavu a už to vypadalo, že do kina přicestoval rovnou z jejich laboratoře. Tento přístroj mu držel na části hlavy, domnívám se, že pomocí voperovaného magnetického čipu, a na zbylé části hlavy měl nasazenou čepici. Jedno ucho měl zcela volné. Vzápětí, po instalaci „pomocného robota“, z kufru vyndal a nainstaloval si na kolena něco, u čeho bylo identifikovatelné pouze nakousnuté jablko. Z tohoto zařízení vedl jen jeden kabel někam do jeho hlavy.

Kamarád „Tupáč“Míra se tak více než začínajícím dějem filmu bavil pozorováním IQáče. Navíc sebou IQáč divně poškubával, a to mě rušilo. Já jsem sebou tedy nikdy takhle nepoškubávala, neboť jsem nikdy nechtěla být neoprávněně středem pozornosti. I přestože jsme seděli v poslední řadě, taky kvůli robotovi na IQáčově hlavě, na nás všichni často civěli. Zvláště poté, co si IQáč občas rozsvítil čelovku se zeleným nebo modrofialovým světýlkem, která byla součástí maličkého satelitního talířku. Chvílemi se z řad před námi ozývala tiše pronesená slova, jako například: „Bože, to je debil. Viděli jste to někdy? Ty vole, to je ale debil! A tak podobně.

Film skončil. IQáč svou konstrukci poměrně rychle sbalil a ze sálu jsme odcházeli společně s ostatními.

Už jsem byla s IQáčovou extravagancí smířena, a tak jsem jen čekala, až pánové začnou komentovat zhlédnutý film a také jsem samozřejmě očekávala Mírovo sdělení, že i IQáč může být za debila.

Bylo ticho.

Nu, což? Tak jsem se do toho opřela a s tím, že vnesu do nastalé atmosféry dobrou náladičku, jsem pronesla:

„Tak co? Jde se do restaurace? Můžeme tam ten film rozebrat, ne?“Kamarád Míra nejenže se zatvářil zděšeně, ale mohl-li by pohledem vraždit, ležím na místě v krvi. Bylo patrné, že na další NASA TIME nemá koule.

„Míro, když jsem za debila já, proč s tím máte problém vy?“ pronesl najednou do ticha IQáč.