je jiný…

ale je tak úžasný, skvělý, vtipný, přitažlivý, milý, laskavý, obětavý, miluje děti, staré lidi i zvířátka, pracuje do noci, opraví i městskou kanalizaci…  Co by ta káča ještě chtěla?

A zase ho chci měnit? Přece ho nemohu chtít zase měnit. Takovou blbost jsem už nejednou vyzkoušela a dopadlo to… No rozvodem! A nižší level u těch, které jsem nepojala do stavu manželského, byl vždycky rozchod.

Ten třetí dokud mne miloval, kupoval se mnou Olbramovy sochy, a když jsme se rozvedli…

…to jsem mu takhle jednou přivezla dceru a za rozsvíceným oknem, se záclonkou do obloučku, vidím pověšené jeleny z překližky, toť jako lustr, který jsem jej donutila sundat při první návštěvě. Mělo mě tehdy napadnout, že když ho dával do sklepa a nikoliv do popelnice, že to nebude jen tak. Že se zkrátka ztotožňovat s novým stylem domova, zcela a bezvýhradně podle mého, nebude.

Na onom okně se taky skvěl keramický hrnek s částečně viditelným nápisem Na nevěst. Pomineme-li vkusnost, tak to asi na novou nevěstu nebylo, že? Ženská by dokázala tuhle keramickou obludnost v případě, že se to bude týkat nevěsty, odpustit. V případě nevěstince možná taky, ale to by nemohla být z rozchodu tak nadšená, jako jsem byla já. Já byla tím dílem pohoršená jen po umělecké stránce nebo vkusnosti, k čemu byl ten hrníček určen, mně bylo šumafuk. Ale stála jsem tam dlouho, velmi dlouho. Při pohledu na ty jeleny mně bylo mého bývalého muže líto. Vždyť já jsem ho strašně týrala. Musel se denně, no, denně doma naštěstí nebyl, koukat na šedivé beztvaré a vychrtlé Evy a zlomené muže, uplácané z cementu a olova, abstraktní obrazy, okna bez záclonek, vázy bez veselých barevných plastových kytek, bar bez proužkatých brček a paraplíček, skleněných klů se vznášejícími se bublinkami, jež mění barvy  - to a mnohé jiné jsem tehdy vyhodila. Taky jsem vyhodila voňavé stromečky, starého plyšáka a plastový růženec ze zpátečního zrcátka jeho prvního luxusního auta.

Neprotestoval. Miloval mě, ale možná mě chtěl zabít. Já bych ho chtěla zabít, kdyby mně vyhodil sochy a obrazy a naskládal prázdné flašky od chlastu nahoru na linku nebo nalepil na ledničku nálepku s Pikačem, Pikačůem, nebo jak se to řekne, píše, vyslovuje? Kdyby koupil na dveře plastovou cedulku Host do domu… nebo Tady hlídám já.

No nezabila.  Já bych si ho nevzala.

Protože přes všechnu lásku, kterou jsem k němu cítila, bych nepřekonala to jediné, co mně měl dát hned na začátku vztahu najevo, a sice že je jiný. Měl zkusit říct: „Lásko, já jeleny, ty Evy, já kalendář plejboje,  ty grafiky Kulhánka, já ledničku, ty zrcadlo v koupelně, já povlečení se spajdrmanem, ty...!“

Ani se nepokusil. Vůbec o nic se nepokusil. Nebojoval ani za kousíček svého prostoru, ani za své malilinkaté, tolik důležité já, za svoji důstojnost. A já, slepá a zaslepená tím, jak je hodný, laskavý, obětavý, jakby mně modré z nebe snes, se ani jednou nepozastavila nad tím, jak je jiný.

Vždyť mu z těch mých soch a osvalených pokroucených těl Kulhánkových grafik muselo být úzko. Vždyť mu nikdo pokaždé, když hmatal do lednice pro pivo, nemával vesele a povzbudivě žlutýma ušiskama. Vždyť nemohl každou návštěvu halasně vítat s tolik vtipným: „Pro vás to neplatí, ale Franta ten mně nesmí přes práh... Však víš, Karle, Veroniko, Michale…“  

Sbíhal tehdy, i s jeleny, schody do sklepa oddaně, seškraboval Pikačůi z lednice a povlečení se Spajdrmanem  škubal na hadry do garáže. Prodal se za moje úsměvy a vděčnou vřelou náruč.

Pokud je váš partner nebo partnerka jiná, jejich jinakost nepotlačíte, neudusíte, nezabijete…

Co zabijete spolehlivě, je jeho v něm nebo ji v ní. 

Pokud nechcete pro svůj vztah …Mínus, zkuste se jenom přizpůsobit.

Myslíte, že je to lehké? Je to válka, a… od začátku, pokud nebude mít vítěze…i plichta je někdy výhra!

O tom, když dovolíte, příště …