Co mumii bolí nejvíc

Marie ještě chvíli zůstala u vyleštěných dveří stát…, aby za zády viděla zdvižený prostředníček? Aby viděla, že má jít do pr.... Ne! Zaujala ji ta obrovská pracovní plocha a hierarchie uspořádání pracovních míst novinářů –  investigativců, mladých, svěžích, nezkrotných…

Tenhle mladíček s prostředníčkem se krotit mohl. Musel přece vědět, že každý jeho pohyb sklo dveří zaznamenává.  Anebo tam nesedí tak dlouho. Anebo si všímá jen sám sebe a evidentně i pro hodnocení kohokoliv nechodí daleko.

Zdvižený prostředníček. Otázka, jak si tento symbol vyložit, byla stejně trapná a hloupá jako Marie – Mumie s nabídkou sebe sama na trhu práce. Ale přece to nevzdá?

Seděla později v malé kavárně na barové židli u vysokého stolečku směrem do ulice, aby jí nikdo neviděl do obličeje. Před sebou měla zase sklo. Když koukala na plochu skla, viděla perfektně svůj obraz. Zatím bez prostředníčku a trochu jiný než ráno před vstupem do redakce. Trochu smutnější, překvapenější, udivenější. Veselé vrásky kolem očí zmizely a vrásky kolem úst taky, protože se nesmála. Nevypadala ale o nic mladší, jen méně vrásčitá. Dobrý make-up, trendy účes, žádná trojbarevná palice, snažící se vypadat jako roztomilá patnáctka. Super ohoz. Skvělé zdraví. Přesto mumie. Všechny ty zkušenosti, sježděný svět, jazyky.

Když se mezi kolegy probíral ageismus, jen se smála. „To se nás netýká, neblázněte, pitomci …,“ říkávala.

„Ale týká, Marie, systém je tak ve vyspělém světě nastavený, jinak by ageismus ani nevznikl. Stáří má dnes úplně jiný sociální status. V naší společnosti došlo ke snížení sociálního statusu stáří, a to až na tak nízkou úroveň, že prostě jsme diskriminováni z důvodu věku. To je jednoduše ageismus.“

Často jí oponovali i trochu v nadsázce: „Marie, my jsme tady všichni skoro stejně staří a dosud v převaze, ale zkus vystrčit čumák a jít žádat o flek, kde je kolektiv tzv. mladých, dynamických lidí v pohodovém neformálním prostředí, kde se dobrým nápadům meze nekladou a kde ideální kandidát s investigativní náturou disponuje výbornou znalostí všeho a prokazatelnou předchozí praxí z výšky na obdobné pozici. Také se umí samostatně rozhodovat, řídit svoji práci a komunikovat s kolegy v pracovním týmu a Marie… je schopen pracovat pod tlakem!!!!“

„Všechno zvládnu, jenom mladá nejsem, a z toho se vykecám,“ říkávala se smíchem. Pak to přišlo, děti už ji nepotřebovaly, vnuk taky ne, a tak se rozhodla, že to za kopečky zabalí a vrátí se sem. Třeba jen externě bude dopisovat… jen tak pro zábavu a taky aby nezakrněla a v neposlední řadě pro peníze. Opráší stará přátelství a nanovo se pustí do starého života.

Jaká naivita. Našla samé rozbolavělé mumie, které se třásly strachy, že vzhledem ke svému věku přijdou o práci nebo o ni už přišly. Padesátníci, šedesátníci se vztyčeným prostředníčkem za zády, a to ne od mladého a rozjíveného kluka, to bylo ještě v lajně, ale od celé společnosti, a to se zdálo Marii hodně přes čáru.

Kolegové měli pravdu, když říkali: „Jen mládí neokecáš Marie, jsi prostě mumie“.

V současnosti více než 1/6 populace je ve věku 65 a více let. V roce 2050 to má být ¼ populace. Dnes žena ve věku 50 a více let velmi těžce hledá práci, muži jsou na tom o trošku lépe. 75 % těchto lidí je zcela zdravých.

Politici místo aby přijali tento fakt jako výzvu, hovoří o hrozbě. Do společnosti tak zcela slepě, a troufám si tvrdit, i tupě implantují ageismus - stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří.

Tento nebezpečný předsudek už nyní ovládá obrovské množství mladé populace, která si vůbec neuvědomuje, že tou generací rodičů je mnohdy držena nad vodou.

Tento článek bych kvůli Marii nenapsala, ale stála jsem s pětapadesátiletou sousedkou dnes ráno u plotu /v Abensbergu, Německo/  a ta mně řekla tuto větu: „Náš malý začal chodit do školky, ale má starou učitelku, to mě štve.“

„A kolik jí je?“ Zeptala jsem se.

„Tak 40, 45?“ Odpověděla.  Tady vidíte, jak nebezpečně jsme zblblé, už i my, mumie.

Budou nás muset přemumifikovat?