Hanebný hladový parchanti nejsou v českých restauracích vítáni! Neřád restauratér narve do vašich dětiček leda smaženého dinosaura s hranolkama a ještě má dřisty o tom, kterak uřvanec ruší ostatní hosty u polykání žvance. Biomatky proto plánují petiční akce za zavedení kvót pro počty a druhy kaše v restauračních menu a protesty proti mrňatům poskakujícím po vašem talíři budou nově postaveny na roveň přečinu pedofilie! Zeptal se tu ale někdo, jestli dítě do hospody vůbec patří?
Obědvám v závodce, nerušena při požívání polévky řevem z dětského koutku či výživným pohledem na batole přisáté ke zcela obnaženému macatému poprsí. Pivo popíjím v takových zařízeních, kam tatínci vodí své ratolesti jen na zahrádku, protože uvnitř by se mohly naučit spoustu zajímavých slov společně s praktickým využitím některých omamných prostředků ještě dříve, než nastoupí do školky. Nebo by na ně někdo mohl upadnout. Beru a chápu, že v prázdninových destinacích nebo v čase oběda je normální potkat mámy a táty vybavené s malými člověky, jejichž stravovací etiketa zahrnuje jen to, že dokážou bravurními kličkami mezi všemi stoly doběhnout s otevřenou pusou k plné lžíci a splnit příkaz „éro letí“ bez toho, aby se aspoň v padesáti procentech případů nepobryndaly. Nebo nepobryndaly mně. Ovšem večeři si ráda sežvýkám v prostředí tichého, vychovaného a dobře oblečeného dospělého světa.
V poslední době zhrozeně sleduju, jak je v módě stírání hranic mezi světem dětí a světem dospělých. Pětileté děti oděné do smokingu nebo velké večerní potkávám v rámci snobských vzdělávacích pretěků trhlých rodičů na večerních představeních v Opeře. Tedy v první půlce, než začnou pobíhat po sále, poslintají svému sousedovi při spánku rameno a jsou i s rodiči (trapně se ohánějícími pindy o osobní svobodě) potupně vysyčeni ze sálu. Vídám ty malé dámy a pány večeřet v dobrých podnicích. Teda než je to po osmé večerní přestane rajcovat a počnou rajtovat na klíně rodné matky, nerodné sousedky, nerudného souseda, číšníka i kuchaře a – jsou i s rodiči (trapně se ohánějícími pindy o osobní svobodě) vysyčeni z lokálu. Myslím si, že přesně v tomto bodě je čas na zvýšené využití zdravého rozumu.
Přes svou bezdětnost chápu, že dítě nelze uklidit na pár hodin do skříně a jeho ponechání venku před hospodou vedle zde uvázaného Alíka by mohla sociálka hodnotit jako přečin týrání svěřené osoby. Nepovažuji ale za moudré uvádět jej do společnosti předtím, než je v ní samo o sobě schopno dobře fungovat. Mít nařízeno jít spát v osm a těšit se, že až budu velká, půjdu v krásných šatech s maminkou na představení a večeři, je příjemným výchovným rituálem, který doporučuji z vlastní zkušenosti. Dětem nic neuteče. Ale rodičům tahajícím malé děti kamkoliv v kterémkoliv nočním čase mizí poslední svobodná místa, kde mohou žít coby dámy a gentlemani nepocintaní omáčkou a neneurotizovaní křikem nad rozbitým autíčkem. Kde mohou být na chvíli svobodnými bytostmi a ne unavenými rodiči. Takže prosím – myslete na sebe. A nás ostatní samozřejmě taky;-)!
