Měla bych žehlit! Čeká mě tu plný koš přeschlého prádla, už se na to chystám celý týden. Namísto, aby se horda zmenšovala, po každé vyprané pračce přidávám po pár kouscích, které se nesmí dávat do sušičky, a které tím pádem neokecám - jakože to tak pomačkané má být, že to teď tak frčí :o) A do mého přemlouvání se slyším, jak tříletá Adélka telefonuje...
"Tomčů, dobí den! .... (to jako čeká, až se jí ten na druhé straně taky představí) ... Eeee, jak še máš?... (zase čeká na odpověď, myslím, že jakovolá dědovi nebo babičce) ... Nee, já neplacuju! Já ši haju na teefonování. ... Jo, mamka žehí a já jí aši pujdu pomoč. Taky mám žehičku od Ježíška. ..... Ale nee, ne dooplavdickou, to byšem še popájila, já šu eště maá, víš? Tak jo, tak še měj, já du makat! Tak ahoj!"
Super, už poněkolikáté mě to pobavilo, telefonuje takhle pravidelně, a místo abych se dala naplno do toho žehlení, vytasila jsem se s dětskými telefonky. Klasika plast, archaické provedení - žádný ala mobil, propojené káblíkem, na baterie tužkové. Schované byly nějakou dobu záměrně, protože děsně hlasitě břinkají, když zvoní, a navíc, docela nelogicky, je to břinkátko ve sluchátku, takže nepříjemné, pro malé děti nejspíš i nebezpečné. Ale co, před pár lety jsem je koupit prostě musela! Z nostalgie. Takové podobné jsme coby děti měli u babičky. A když pršelo a my jsme si hráli v malém pokojíku na půdě, volala nás tím z kuchyně, abychom už šli na oběd nebo pomoct s něčím v domácnosti.
A tak nemám vyžehleno, ale pokecaly jsme si s dcerou. Já zavřená v pracovně, ona v pokojíku. Teď už vím, jakou zrovna čteme knížku před spinkáním :o), že se včera bárbínce "žamotaly" vlasy a tak ji musela trochu ostříhat, za což ji maminka trochu pokárala, a že "šedí na kobelci, teefonuje" a tak si nemůže přece zároveň hrát. A že se mám mít dobře, že končí a jde ke mně na návštěvu.
Měla jsem hezké dopoledne :o)
