Už jste slyšeli pilotní song k novému albu staronové formace? Anebo viděli klip? Já ano a přišlo mi to zdařilé. Ovšem bála jsem se, že tím veškeré HALÓ vyšumí. Jak milé bylo překvapení pod vánoční jedličkou :o)
Tedy milé překvapení... především PŘEKVAPENÍ! Nikdy jsem totiž Take That pořádně neposlouchala, netoužila po jednotlivých členech oné chlapecké skupiny z devadesátých let minulého (!) století, ani nešmejdila na netu a nepřehrávala si jejich staré klipy.
Manžel mne ale obdaroval prvním CD obnovené kapely, já jsem si jej poslechla a musím říct - je to dobré! Aby bylo jasno - další hudební mlsy, které jsem v poslední době nepustila z ucha, a které patří k mé krevní skupině, jsou Dan Bárta a Trio, blues Erica Claptona, Leonard Cohen, stálicí je Sting, Pink Floyd, Rišo Müller a spousta dalších, takže Take That jasně vybočují. Snad jedině sólový Robbie, ten mi vždy přišel dostatečně sexy a dostatečně hlasově vybavený, abych o něj zavadila uchem i okem :o)
No tak konečně přejdu k tomu "zázraku": Já nedokážu zhodnotit jak moc se liší noví Take That od těch ušáků z minulého století, ale vím jistě, že album Progress je dobrým prvním krokem. Ti chlápci očividně vyzráli, mají dobrého producenta, a vlastně mi bylo celkem jasné, že na bookletu se budou opakovat jména Robbie Williams a Gary Barlow. Ale hlavně všemu musela předcházet neuvěřitelně dlouhá a pečlivá příprava. Je to už pár let, co se prý zbytek party marně snažil přemluvit pyšného Robbieho, aby se vrátil a Take That pomohl vzkřísit.
Naštěstí se to, dle mého soudu, podařilo nejen po finanční stránce, dívaje se na žebříčky prodejnosti, ale zaplaťpámbů také hudebně. Ne všech deset písní je vynikajících, to ne, ale minimálně pět si jich budu pamatovat a ostatní jsou poslouchatelné, žádná neprudí. V mnohých vokálech je výrazně slyšet nejznámější člen skupiny Robbie, ale není to jen prvoplánové. Pro mě a milion dalších je samozřejmě největším tahákem, ale je z nich také "nejvyzpívanější", nejzkušenější, pochopitelně největší jistota pro vydavatele. Důležité je, že dohromady jim to ladí, i když každá píseň je o něčem jiném, jinak pojatá, na jinou strunu. Já mám ráda, když mi album lahodí jako celek, jakože má nějakou nitku, náladu, která se vine přes všechny noty LP, od první až po závěrečnou. Tady to tak není, asi aby si každý fanoušek našel toho svého oblíbeného člena Take That, nebo svůj oblíbený rytmus, ale mně to překvapivě nevadí. Je to osvěžující.
Pod většinou textů je podepsaný Barlow, i když různým způsobem se na nich podíleli všichni členové. Ještě jsem si je nepřeložila všechny detailně, ale závěrem mohu uvést, že nejsou blbé. Některé jsou jednodušší, ale neurazí, některé verše jsou i moudré a vyzařuje z nich zkušenost čtyřicetiletého skladatele.
Progress je minimálně zajímavá deska. A určitě je progresem v pravém slova smyslu. Take That se změnili, jsou zkušení, určitě už nesázejí na to, a snad jim to ani není zapotřebí, že posluchače nakrmí pramálo melodickými nicneříkajícími odrhovačkami a shrábnou slávu. Vše dobře připravili, myslím, že tentokrát i dřeli a modlili se, aby uspěli. U mně se jim to podařilo. Navíc je na ně hezký pohled :o) Pět krásných chlapů, umí zpívat a prodat to, zatím žádný větší skandál, co víc si přát?
Já vím - aby jim to, klukům, vydrželo!!! A aby si při nadcházejících koncertech netrhli ostudu při poskakování po pódiu. To si je totiž moc představit nedokážu. Pořád je vidím jako jinochy, v dnes již trochu trapných módních ohozech, jak trsají všichni svorně levá pravá... Snad mě mile překvapí výrazovou zralostí jako u samotných skladeb, a koncerty budou zážitkem i pro oko. Přeju si to, pak bych je mohla zařadit ke svým oblíbencům se vším všudy.
