Těžko říct, jestli může být tento článek zajímavý i pro muže? Neodmítám je, ale přece jen, pánové, něco zřejmě nikdy nezažijete ;o)
Tento článek je opravdu určen ženám - maminám větších dětí, které už vědí své. My ženské zkrátka některé zážitky můžeme probírat furt dokola a pořád na nich nacházíme něco nového :o)
Včera jsem si na webu Ona Dnes přečetla moc pěkný rozhovor s paní doktorkou Helenou Máslovou. Je to gynekoložka, která se stará nejen o fyzické ale i psychické zdraví nás žen-matek, a v roce 2008 založila Centrum psychosomatické péče. Zamýšlí se nad vhodností antikoncepce pro mladistvé a nad přínosem psychické péče o rodící ženu. Docela úsměvná a poučná je také diskuze k tomuto článku.
Mně ten článek zaujal především proto, že jsem se v něm se svými zkušenostmi s antikoncepcí a zážitky z porodů docela poznávala. Ušetřím vás tady detailů - to je docela intimní a individuální, co se týká prožitku, to jistě většina rodiček potvrdí. Některé informace si ale neodpustím.
Rodila jsem dvakrát, ve stejné nemocnici s dobrou pověstí, za přítomnosti manžela, přirozenou cestou. A pokaždé to bylo jiné! Nejen proto, že poprvé žádná z nás pořádně neví, do čeho jde a jak to zvládne, a že podruhé či potřetí holt také záleží na té prvotní zkušenosti. Zkrátka jsem poprvé byla ráda, že vše vůbec dobře dopadlo a po náročných dvaadvaceti hodinách držíme v náruči zdravého potomka. Nechtěla jsem vůbec vzpomínat na to, jak samotný porod probíhal, kdo u toho byl, jak jsem se chovala já a jak ostatní. Byla jsem jednoduše šťastná a pyšná maminka, vše zapomenuto, případně odpuštěno :o) Až po pár nočních můrách a vyprávění manžela, jak to vnímal on, jsem si uvědomila, že to vůbec nemuselo být "v pohodě". Měla jsem zkrátka dlouhý porod a i přes předporodní přípravu u skvělé porodní asistentky, se mi nepodařilo zvládnout to fyzicky dobře. Ke konci už mi chyběly síly, a když jsem se pomalu začínala tvářit vyřízeně a nešťastně, už se se mnou nikdo ani moc nebavil. Byla jsem jen další v řadě, a ten pocit mi moc nepřidal. Mimochodem, prošla jsem si také všechny nepříjemné procedůry, které paní doktorka Máslová popisuje jako běžné, ale nikoliv nutné. Nikdo na mně nekřičel a všichni byli zkušení profesionálové, zaplaťpámbů, ale JEN to. Byla jsem statečná a manžel fantastický - bez něj by to možná ani tak dobře nedopadlo, ale neměla jsem prostě tu zkušenost z předchozích porodů. O pobytu na novorozeneckém oddělení ani psát nebudu. Tam to bylo 50 na 50.
Podruhé jsem už věděla, co mě čeká, a moc jsem si přála, aby bylo miminko zdravé a já zvládla porod lépe. Ale bála jsem se. Poprvé ani ne. To byl jen ten zdravý strach z nepoznaného a odhodlání to přežít. Během druhého těhotenství na mně ale padala úzkost, že to bude zas takové "hrozné". Tak jsem rozhodila sítě a má dobrá kamarádka mi doporučila jednu z porodních asistentek oné nemocnice, která se mne ujala a přislíbila, že pokud to bude možné, přijde k mému porodu. Seznámily jsme se, popovídaly a ona mi opravdu ohromně pomohla. Zejména psychicky, protože jak známo, při fyziologickém porodu můžete mamince pomoct opravdu jedině radou a podporou, odfunět si to musí sama. Už jsem věděla, že musím se silami lépe hospodařit, ale ona mi pomohla tím, že mi byla na zavolání k dispozici, radila, v kterou dobu jakou polohu zvolit, aby porod proběhl rychle a méně bolestivě, odpovídala na veškeré mé ujišťující dotazy, ptala se na mé pocity, vysvětlovala, co bylo důležité. Dohodly jsme se, že mě bude vyšetřovat jen pokud to bude nejnutnější, miminko kontrolovala echem průběžně, ale tak, že se podřídila mému pohybu (pochodování, hopsání), nemusela jsem vždy ležet bez hnutí atp. Byla prostě profesionální, milá a já díky tomu klidná a plně soustředěná na svůj výkon.
A tak se na můj krásný a pohodový porod (nakonec jsem rodila ve vodě), kdy jsem si mezi stahy s úsměvem povídala s manželem a těšili jsme se spolu, že už jen třikrát, už jen dvakrát... zafuním :o), přišly podívat i další porodní asistentky a lékařky, které měly službu. Tentokrát jsem to byla JÁ, kdo děťátko držel v náručí jako první a první na něj promluvil, byla jsem dokonale při smyslech a nevýslovně šťastná. Na takový porod by bylo škoda zapomenout, i proto se tady tak vypisuju :o)
Než jsem měla děti, netrpěla jsem předsudky. Nepřemýšlela jsem nad tím, že bych kdy rodila doma. Věděla jsem, že v porodnici nebudu sama jediná, nejdůležitější, a že pro lékaře a sestřičky je to zaměstnání jako pro každého z nás. Nemalovala jsem si, že by mně tam někdo rozmazloval. Hodlala jsem spoléhat na sebe a na profesionály. To také vyšlo, ale jak se ukázalo, trocha péče navíc přinese tolik pozitivního, že by to mělo zdravotníkům (případně lakomému státu) stát za to.
Našemu prvnímu dítěti totiž trvalo o několik měsíců déle, než se jakoby adaptovalo na život mimo dělohu. Chodili jsme na neuro vyšetření, pár měsíců cvičili Vojtovu metodu, špatně prospívalo. Nic vážného, naštěstí, ale ve všech papírech máme napsáno jako důvod zpožděného vývoje "TĚŽKÝ POROD". Zajímavé, že? Nejsem padlá na hlavu, těch důvodů, proč jsou některé děti slabší a některé silnější, je vždycky víc, nedávám to za vinu nikomu, ale vždycky, když na to vzpomínám, neodpustím si myšlenku, že to mohlo být jednodušší. Zvlášť při srovnání s druhým dítětem, které se mělo okamžitě k světu a dravost mu vydržela doteď.
Takže závěrem - úroveň zdravotnictví, respektivě chování lékařů a sestřiček, nemá vliv na množství mnou porozených dětí, avšak přimlouvala bych se za jisté novátorství a větší otevřenost a důvěru v ženy - rodičky. Většina z nich v době porodu opravdu ví, co má dělat, vybavila je příroda, jen potřebují povzbudit, případně poradit. Pokud se něco zkomplikuje, budou lékařům nadosmrti vděčné, že je zachrání, ale jinak opravdu stačí pouze víc empatie, pozornosti a trpělivosti.
Přinejmenším proto, že například já půjdu díky jedné výborné porodní asistentce klidně rodit potřetí ;o)))
