"Já jsem tvé stáří...

...pozvi mě dál!!!"                                                                                                                                             

Jsem mladá. Je mi třicet a něco, pár věcí už jsem zažila a viděla, ale většinu mám stále před sebou. Přitom už jsem začala stárnout...

Vy taky? A taky si to uvědomujete? Anebo tomu pořád nevěříte? Či se vám podařilo to nevnímat? Je pravda, že to stárnutí dávám do uvozovek a uvádím, že jsem si jej uvědomila, když začaly "stárnout" mé děti, ale taky musím říct, že jsem si toho všimla i u svých kamarádů a přátel, a že to tudíž asi bude nezvratné.

No, jo, pomyslíte si, to ona, káča, objevila ameriku! A teď nám to tady musí napsat, abychom všichni věděli, že dýchá a vnímá a myslí!

A umí číst a psát, nezapomeňte :o)

Ne ne, nebojte, žádné vypisování duše... Normální kázání to bude!!! Nebo...?

Proč mám ze stáří strach už teď? Nebo proč na něj vůbec myslím? Vždyť to je jen vyšší věk a sladké i hořké zkušenosti, tak mě to snad nepoloží! No jo, ale co když mi nebude sloužit zdraví, co když to bude bolet? A co když to naopak nebudu ani vědět, že to bolí, protože mi hlava nebude sloužit? Anebo se nenajde nikdo, kdo by se mnou chtěl trávit svůj čas a já zůstanu sama? Opuštěná v přelidněném světě...

Ne, to nebude to, co mi nahání hrůzu už teď. Teď se bojím spíš toho, že mi život uběhne mezi prsty. Že ho neudržím tak, jak bych si to představovala. Že nevykonám to, co bych chtěla, nevyzkouším to, na co bych se cítila, že nebudu mít odvahu znovu a znovu začínat něco nového. Že nedokážu dobře vychovat další generaci, že se to prostě kolem mě mihne. Ale hlavně, že svým vlastním dětem nedokážu vštípit smysl pro povinnost a touhu po spravedlnosti, která by je logicky přivedla také k péči o staré a nemocné lidi, jakými bezesporu jednou všichni budeme. Pokud příroda nerozhodne dřív.

Tak furt přemýšlím, co dělat a jak toho dosáhnout. A vždycky mě napadne to samé - říkávala to samozřejmě už moje babička - že slova povzbuzují, ale příklady táhnou. Je báječné, že dětem můžeme dopřát vše, co moderní doba nabízí, a také vyžaduje. Že se jim můžeme dostatečně věnovat, rozvíjet je, vzdělávat, i jim dávat dosyta lásky a volnosti. Dobrá školka a škola, bohatý výběr kroužků, aktivit, dostupnost technologií, dobré jídlo i bydlo, při troše štěstí i spokojení a pohodoví rodiče a prarodiče. Dostatek kamarádů a dostatek peněz, dobrá práce. Všechno jde ruku v ruce, takže je právě důležitá ta výchova, aby si to dětičky uměly přebrat. Ovšem dost rozumu musíme mít právě především my rodiče, abychom to kočírovali po dobré cestě.

No a jsme u toho. Mám dost rozumu na dobré vychování dětí tak, aby se mnou byly rády i v mém stáří?

Chci věřit, že jo. Ale zároveň pochybuji.

Jak mám totiž předejít výchovným chybám a omylům, které se mi jako bumerang budou vracet AŽ za třicet let? Je těžké, přijít na to, proč se některé dcery a synové, vnuci, neteře a synovci, chovají ke svým o generaci starším příbuzným, jakoby je nikdo nikdy nevychovával. Copak k nim ta maminka po nocích nevstávala, aby je nakojila, přebalila, ukonejšila? Nikdy nebyli s tatínkem na fotbálku, v muzeu nebo na výpravě? A teta jim nikdy nepřinesla koláče nebo oplatky, když přijela na návštěvu? A ta motokára od strejdy je taky zapomenutá. Dávno, že jo. Vždyť je to třicet nebo víc let.

Jo, mně je TŘICET. A uteklo to jako voda, je to krátký čas v porovnání s "věčností". A na dětství ráda vzpomínám a snažím se nezapomenout a vážit si všeho, co mi kdo v životě dal. Dárků, rad i lásky. A taky se už připravuji, že přijde doba a budu muset začít "oplácet". Už jsem to párkrát zkusila, to když se děda roznemohl, anebo teta zůstala sama. Není to jednoduché, je to i protivné a srdcervoucí, těžké a svazující. Odměnou je jen pocit dobroty a vděčnosti a potřebnosti, ale stejně to stojí za to. I moje děti bývají protivné, občas lezou na nervy jak pořád dokola chtějí ty samé pohádky a ta samá jídla, jak kolem sebe pořád trousí drobky a odmlouvají, jak mě v noci budí, když je trápí zlý sen nebo nemoc, jak mě nechtějí nechat odejít, protože se bojí, že zůstanou samy... Ale všechno pro ně udělám, všechno jim dokola vysvětluji, stále se snažím s nimi BÝT, protože je miluji.

Naši rodiče a další starší příbuzní byli asi stejní jako já. A i když dělali chyby, nejspíš nás pořád milovali a vždycky je to taky něco stálo. A možná je napadaly podobné myšlenky jako teď mě a mé vrstevníky. Tak snad je opravdu nejlepší, že mi šli příkladem. Starali se co nejlépe o své babičky a dědečky. Já teď budu doufat, že dokážu být svým dětem dobrým příkladem, a ony se pak jednou podívají na svět mýma očima. To už budu stará a nemohoucí, to už nic neovlivním...

Nadpis je použit z textu písně, autor Michal Horáček, hudba Petr Hapka.