Já na to mám

Dnes jsme se vypravili na svatbu, protože dítě přece není na překážku běžnému životu, ba naopak! Život s ním je jedinečné obohacení jinak příliš poklidného a nudného života.

Žádný psycholog na světě neunikne několika základním kamenům moderní psychologie, ani kdyby byl během studia věčně v lihu (ahoj, Tomáši!). Tak třeba taková pyramida základních potřeb člověka. Dole jsou fyziologické potřeby, nahoře touha udělat sebe a svět lepším a Instagram. Ono teda dějiny moc slavných psycholožek – žen neznají a podle toho ta pyramida vypadá. Alespoň ta moje teď rozhodně vypadá úplně jinak. Řekla bych, že to dobře ilustruje moje víkendová návštěva u rodičů.

Táta je typický chlap, v jehož vlastnictví je oblečení do té doby, dokud se mu nerozpadne na těle nebo se záhadně neztratí při praní. Když jsem se však rozhodla synka vyvenčit na návsi, sjel mě zděšeným pohledem a prohlásil: „To jdeš jako TAKHLE ven?“ Ihned jsem se urazila a zjišťovala, co konkrétně myslí tím „takhle“, ale nervózně uhnul pohledem a zacouval zpátky k novinám. Musela jsem se spolehnout na zrcadlo. Vytahané tričko růžové barvy doplňovaly dvě skvrny od mlíka a dvojička prsou, která se bez opory klinkala poněkud níže, než by bylo vhodné, a každopádně o dost níž, než jsem byla zvyklá. Tragikomickým hřebíčkem do rakve vkusu se staly růžové crocsy půjčené od babičky (nejsou pravý a nosí je ke slepicím), které budily zdání chabého pokusu o ladění.

Já na to mám, rezolutně jsem prohlásila, když jsme dostali pozvánku na svatbu kamarádky. Na internetu jsem objednala růžové šaty na jedno rameno, stříbrné sandály na podpatku (nedbaje na upozornění, že svatba se koná před ohradou s krávama) a v místní drogérii vhodila do košíku vedle vlhčených ubrousků rtěnku.

Prvním zádrhelem se ukázala být moje nová velikost poprsí. „Tak si ty prsa svázej“, doporučovala máma. „Tak si ty šaty neber, stejně sou hnusný“, chtěl mě uklidnit manžel. Když jsem však prsa šikovně rozložila po celém hrudníku a nepřeháněla to s dýcháním, dokázala jsem šaty zapnout po celé délce a vše bylo zachráněno. Ráno před odjezdem jsem aplikaci makeupu a rtěnky úspěšně prokládala kojením, zatímco manžel odnosil do auta půlku dětského pokoje. S potěšením jsme zjistili, že máme pouze hodinové zpoždění, a vyrazili jsme směr venkov. Další překážkou na cestě za společenským životem se však stala pověstná dé-jednička. „Přišla jsem na to, jak kojit dítě za jízdy!“ volala jsem pyšně kamarádce a posílala jí fotky mého již poněkud rozteklého makeupu, zatímco jsem se vysvlečená do půl pasu nakláněla nad autosedačku.

Po dvou hodinách jsme kolonou doskákali k polní cestě, zaparkovali v odtokové strouze a utíkali přes louku k místu obřadu. Já jsem si skoro zlomila podpatek a synek se trochu poblinkal, ale stihli jsme to! Hned po skončení skupinového focení a třech kojících seancí jsem manžela požádala o památeční fotografii, strhla ze sebe šaty a konečně si oblékla kojící triko. „Dokázala jsem to!“ dmula jsem se pýchou a v rychlosti do sebe tlačila dort, protože čas koupání a tedy opětovná návštěva dé-jedničky se blížily.

„Nejsem já krásná?“ přesvědčovala jsem cestou zpátky manžela tónem, který naznačoval pouze jedinou možnou odpověď. „Tak určitě,“ přisvědčil na důkaz mnohaletého tréninku a v našem mikrovesmíru mohl zavládnou klid a mír, kdyby nedodal: „To kojící triko ti stejně sluší víc než ty divný šaty...a už si prosím tě nedávej rtěnku.“ Uraženě jsem si našla památeční fotografii, na které měla být něco jako druhá Kate Middleton, abych se pochválila alespoň sama. A skutečně, když jsem si odmyslela potem zbrocené čelo, rtěnku a těsné poblinkané šaty, docela by mi to slušelo.

Naštěstí vedle mě spinkalo to nejkrásnější miminko na světě se zlatými vlásky a svátečním motýlkem pod bradou. Možná jsem nebyla tak úplně vévodkyní ze Successu, ale on byl rozhodně můj malý princ. A vůbec, nejsou tu děti taky tak trochu od toho, abychom se odteď mohly realizovat skrze ně? Já a 9 z 10 matek říkáme: "Rozhodně!"