Matka fúrie

Mnohé z nás díky permanentnímu vyčerpání a náhlému styku s dalšími rodiči objevují netušené hloubky své vlastní agresivity. A co teprve, když se to zkombinuje s národním komplexem.

Jsem z generace, pro které už jsou fronty na mandarinky pouhým vtípkem. Ušmudlanou vzpomínkou rodičů na doby, kdy se povinně státnicovalo z marxismu a člověk musel mít nějak ostrý lokty. Pohádkou, jejímž reliktem dodnes zůstává urputnost, s jakou moji rodiče čelí veškerým východně orientovaným společenským stykům. A už se to přihodilo i mně.

Jenže – skutečně se jedná o jakýsi relikt dob minulých? Nebo se ze mě stala fúrie úplně automaticky s narozením dětí? Nejspíš jde o kombinaci obojího, posuďte sami.

Většina známých letos vyrazila do Turecka, neboť je tam levno a hojnost, a odkazy na islám jsou jen velmi decentní, aby nepošramotily křehkou českou duši. A my tam byli s nimi. Osazenstvo hotelu, který vypadal jako zhmotnělá představa Rusů o blízkovýchodní architektuře, bylo z velké části – jak jinak – ruské. Brzy jsme se naučili chodit v nepsaných pravidlech hotelové etikety. Lehátka napravo obsazuje německá geriatrická komunita, lehátka nalevo patřila ruské klientele. Levá část se neustále rozšiřovala do všech stran, odkud ji při úklidu každý večer příslušný zaměstnanec odkazoval do patřičných mezí. Náš československý koutek se krčil vzadu u dětského hřiště, které bylo v celém hotelu pouze jedno a tudíž nevyhnutelně kosmopolitní.

A jak se ukázalo, to byl taky kámen úrazu. Ten den šlo o velkou věc. O plastové autíčko. O národní čest! S dotyčným autíčkem si hrál syn, dokud se nezalíbilo jistému ruskému chlapci. Problém promptně vyřešil rychlým chvatem, kterým se autíčka zmocnil.  Nelenili jsme a začali jsme ruskému chlapečkovi vysvětlovat, že takové věci se prostě nedělají, jenže nezúčastněně krčil rameny. Autíčko mu bylo nakonec citlivě zabaveno a vyměněno za jiný kus. Na všech stranách zavládla spokojenost, dokud se odkudsi z leva nevynořila mohutná mužská postava s hustými chlupy po celém těle vyjma hlavy, která se blýskala do dáli. Postava se značnou námahou přeskočila nízký plůtek hřiště a zastavila se až u manžela.

Lámanou angličtinou a zaťatými pěstmi se nám pokoušela vysvětlit, že máme velké štěstí. Aktuálně je dobře naladěna (zdálo se, že spíše ovlivněna) a tak blahosklonně přejde zmíněný incident, při kterém jsme jejímu synovi odcizili zmíněné autíčko. Snažili jsme se osvětlit, kdo byl uzurpátor a kdo oběť, ale záhy jsme poznali, že je to zbytečné. Rus přece vše pečlivě pozoroval z lehátka a nenechá si nic namluvit. A v tom ve mně zkypělo všechno to příkoří, které začínalo u zabraných lehátek a sahalo až někam hluboko do minulosti. Se zanícením jsem shrnula všechny výhrady, které jsem měla jak k nastalé situaci, tak ruskému národu obecně, a zakončila to podpásovou výtkou: „U vás je to možná normální brát si cizí autíčka a státy, ale my teda tohle naše děti učit nebudeme!“

Druhý den ráno si to chlupatá holohlavá postava štrádovala s kočárkem ke hřišti, ale jakmile mě spatřila, zamrkala a zacouvala k baru. Dítě bylo vysláno s manželkou. Manžel mě pyšně objal. Hrozba nakládačky pominula, tak mu otrnulo: „To sem teda nevěděl, co v tobě dříme za amazonku, že se před tebou klidí i vo hlavu vyšší borec. Úplná matka lvice,“ uchechtával se. Já jsem to teda taky netušila, ale pyšná jsem na to rozhodně nebyla.

Jestli jste kdy věřili naivnímu obrázku mateřství s madonou něžně kolébající dítě. Tomu nejkrásnějšímu období v životě každé ženy. Tomu úseku života, kdy se v každé z nás probudí leckdy dřímající jemnocit, tak...vás musím zklamat (a vlastně i sebe). Jestli vám to neštymuje, vypravte se někdy na dětské hřiště. A zdá se, že v našem českém případě nejlépe to mezinárodní!