Dva roky života ve Slovinsku probíhaly přesně v režii pěti fází smutku podle Kübler-Rossové. Popírání, hněv, smlouvání, deprese. Ve fázi smíření jsem až teď, kdy jsem už pátý měsíc na stáži v Německu. Náhoda? Nemyslím si.
Ve Slovinsku jsem zatím žila dva roky (a po krátké osvěžující pauze ještě další čas budu). Radost z geniálního rozhodnutí přestěhovat se vyprchala poměrně rychle. Jak již bylo naznačeno, ve Slovinsku se mi nejvíc líbí, když tam zrovna nejsem. Zatím se setkávám jen s nepochopením a zdá se, že jsem jediná, komu Slovinsko leze krkem. Nikdo z dotázaných však nestrávil v zemi víc než pár měsíců, většinou v rámci stáže nebo Erasmu. V horším případě přespali na počivališči u Mariboru na cestě do Chorvatska, možná se cestou zastavili u světově proslulé (tedy libovolné) slovinské pamětihodnosti.
I já jsem v takové situaci byla, když jsem se vydala na Erasmus do Lublaně. Byla jsem nadšená. Příjemní lidé, malebná krajina, krásných 47 kilometrů jadranského pobřeží, dojezd z hlavního města kamkoliv do hodiny a půl. Co víc si přát. Erasmus je ale geniální marketingový tah navozující iluzi studentům, že jsou a věčně budou mladí, že život je jedna velká jízda, která nikdy nekončí. Tedy do okamžiku, kdy se z mladých duší plných naděje stanou jen další daňoví poplatníci dotující zábavu další generaci. Záměr funguje bezvadně a Erasmus si nejde neužít, na druhou stranu by měl být post-erasmový stav mysli brán jako premisa nesvéprávnosti a na jakákoliv vážnější rozhodnutí provedená v tomto období by neměl být brán zřetel.
Jenže to se neděje, a tak jsem se po čtyřměsíčním vztahu se zemí, kterou jsem vlastně moc neznala, rozhodla jít do toho po hlavě a zakotvit v ní na další tři roky. Růžové brýle mi spadly po pár měsících, kdy jsem pochopila, že domnělé lásce na první pohled se nedá tak úplně věřit a co je dobré pro zábavu, nemusí být dobré pro život. Jenže ani obyčejné lásce se nedá věřit a co je dobré pro život, nemusí být dobré pro zábavu, jak jsem zjistila po dvou letech strávených v této malé slepičí zemičce (tak totiž vypadá Slovinsko na mapě, kterážto informace se dělí o přední příčky nevyžádaných konverzačních detailů společně s veganstvím nebo crossfitem). Nedá se věřit ani médiím. V pravidelné rozhlasové rubrice ve stylu Víte, že mimo jiné pyšně poukazují na fakt, že Slovinsko je jedinou evropskou zemí, kde je národním stromem lípa. Fake news poslouží jako nenápadný oslí můstek k Melanii a ano, můj šéf pochází ze stejného města a chodil na stejnou základní školu. Dá se to chápat i tak, že přes "nepatrnou" okliku mám své kontakty i v Bílém domě, kdyby bylo potřeba. Noaco.
Asi jako v každé zemi, i tady obyvatelé hlavního města leží všem ostatním v žaludku - možná proto, že Lublaň se opravdu nachází v žaludku pomyslné mapové slepice. Jak vám řekne každý, Lublaňáci jsou věčně uspěchaní, zamračení, nevrlí, nafoukaní snobi, nikomu nepomůžou a cizincům se dostatečně nevěnují, zatímco lidé z ostatních končin jsou přátelští, komunikativní, ochotní, stále se usmívající, příjemní, a jejich pomoc osamělým cizincům v nouzi se vyznačuje především tak, že na víkend odjedou domů a vás nechají napospas víru „velkoměsta“. Což je spíš takové dětské brouzdaliště.
Čím menší národ, tím větší sebevědomí. Slovinsko a Slovensko nemají podobný pouze název a státní vlajku, společně disponují také přemrštěným nacionalismem a nepochopitelně negativní reakcí na tuto skutečnost. Promiň tati. Populace dvou milionů Slovinců, (z čehož je dle jejich vlastních slov skoro polovina „těch druhých-čti horších“ Jugoslávců), tedy populace jednoho milionu Slovinců obsahuje jen samé nejlepší sportovce, vědce, spisovatele, herce, režiséry, manažery, inženýry, lékaře, cestovatele a myslitele. Slovinci nedělají nic napůl. Buď jsou nejlepší, nebo nejsou vůbec.
Jednou z hlavních národních disciplín je tázání se cizinců, jestli už byli na Bledu (bez ohledu na to, zda jsou ve Slovinsku pět minut nebo pět let). Kdybych za každou takovou otázku dostala euro, už si ten pitomej rybník dávno koupím. Kvůli nedostatku vlastních historických událostí slaví v podobě státního svátku mimo jiné výročí úmrtí významného kulturního činitele, za hranicemi zcela zapomenutého France Prešerena. Ve vší vážnosti významný moment - vyhlášení nezávislosti - po vzoru hollywoodského trendu pro jistotu rozdělili na dva díly: nejprve Vyhlášení výsledků referenda (26. 12.) následované opravdovým nabytím účinnosti, tedy Den nezávislosti (25. 6.). Škoda že se stejné taktiky nedrželi u toho Prešerena, jelikož umíral poměrně zdlouhavě na cirhózu, mohlo být dnes volno třeba celý půlrok. Naopak u Velikonoc, kde by byl seriál na pokračování nasnadě, slaví jenom pondělí. S názvy ulic a institucí je to podobně na štíru, a i když zas tolik jmen vlastně nepotřebují, i tak se nezdráhali vypůjčit si několik (nejen) našich osobností. Josef Ressel, budiž, máte ho mít. Komenský, s přimhouřenýma očima. Ale Masaryk? Toho jedině na stovku!
Ze sportu. Při nedávném evropském basketbalovém šampionátu hrozila další desetidenní válka, naštěstí nahrazená desetidenní oslavou po národnostně důležité výhře nad Srbskem a nakonec i vítězství celkovém. Skoky na lyžích v Planici jsou kapitola samy o sobě a nedivila bych se, kdyby se je snažili dostat na seznam nehmotného dědictví.
Postupně jsem si uvědomila, že všichni ti příjemní lidé, se kterými jsem se setkala během Erasmu, byli vlastně cizinci a o Slovince jsem skoro nezavadila. Ti jsou sice příjemní taky (a musím vyzdvihnout především úroveň angličtiny, kterou mluví opravdu většina z nich), ale na nic jiného než na Bled nebo jestli se vám ve Slovinsku líbí, se vás nezeptají. Opravdu dobře zapadnout a být součástí ucelené party je už úplně nemožné.
Teď by se hodila závěrečná pointa, kde bych shrnula, že i přes všechny nedostatky je Slovinsko super země pro život a chci tam zůstat navždy. Bohužel. Země je krásná, příroda unikátní, a bylo by jistě co obdivovat. Místní lidé bohužel stále ještě přesvědčují sami sebe o vlastní identitě, že tak trochu zapomínají na nás ostatní. A to je škoda. Na druhou stranu, i přes ne nepatrné balkánské rysy je nám to malé, slepičí Dolnější-než-Dolní Rakousko v mnohém bližší než Horní Uhry. Promiň tati.
Musím ale i přiznat, že lehce za polovinou své odvykací kúry se mi pomalu začíná stýskat a původní text dlouho uložený v šuplíku byl o dost přísnější. Jenže i soudruzi z NSR dělají chyby, a tak mi čas strávený v západním Německu dost změnil životní perspektivy. Je jasné, že nostalgie vyprchá hned po návratu, ale i tak jsem ráda, že mě ještě pár měsíců zpátky na jihu od léta čeká.
