Lepší je být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný

Stát na vlastních nohou je drahý špás, ve Slovinsku o to víc. Nic není zadarmo a všechno v poslední době navíc neuvěřitelně podražilo. Minule jsem šla koupit jen rajčata, a odešla jsem o padesát euro chudší. 

O návštěvu drogerie už se ani nepokouším, tam abych si pokaždé pro pár drobností brala hypotéku. Bohužel, už ani moje občasné výpravy domů mi peněženku nepošetří. Třeba teď naposled - člověk jen vyleze z autobusu na Florenci, odskočí si na toaletu a bum, dvě stovky pryč. Proč dali tu zastávku hned naproti Starbucks, to nechápu. Nebo na předvánočním třídním srazu, kde jsem celý večer slušně upíjela jednu malou kofolu, jen aby mi pak napařili účet za půl hospody nebo co. Neuvěřitelné.   

Někde v průběhu mého dospívání se stala zásadní chyba a já si osvojila názor, že samostatnost a nezávislost vám dodá pocit uspokojení a zadostiučinění. Mobil kdysi koupený za vlastní, na brigádě v Tescu těžce vydřené peníze mi dočasnou radost z "dospělosti" možná způsobil, ale nic netrvá věčně, a nynější placení nájmu každý měsíc mi finančně nezávislý orgasmus rozhodně nezpůsobuje. Velká část mých podobně starých kolegů Slovinců stále bydlí u rodičů, jezdí v jejich odložených autech, a výplatu tak utrácí pouze za cestování a nové teplákovky. Problém tudíž vidím v (české?) výchově, která mamahotely do pětatřiceti rozhodně nepodporuje. První náznak, že bych měla brzy vylétnout z hnízda, přišel už v mých osmnácti, kdy jsem k Vánocům dostala první kuchařku. V průběhu let jsem pak kromě dalších kuchařek nastřádala i výbavu, letos završenou porcelánovým servisem. Tímto oficiálně prohlašuji své věno za kompletní a příští rok bych pod stromečkem už ráda našla toho ženicha!

Toho mimoděk pořád hledám, už jen proto, že single život je možná zábavný, ale ekonomicky nevýhodný. O to spíš, že časy hojnosti a blahobytu jsou pryč, poslední výplata je na účtu, další nebude, a já si tak opět připomínám studentská léta ve vší parádě, tedy s nulovým příjmem. Tentokrát ale, na rozdíl od krásných vysokoškolských let, magický zdroj v podobě peněz od rodičů (a prarodičů) nefunguje. Když jsem skutečnost, že mě rodiče budou muset zase živit, nastínila v jednom z minulých článků, táta mi obratem poslal email a nenápadně hlásil blížící se rekonstrukci bytu. Což se následně potvrdilo a tehdejší konto s názvem "Míša - studium" se změnilo na "předsíň - nová podlaha". Nevadí, nějak to zvládnu, jsem už dospělá, nebo aspoň dospělejší než ve dvaceti. A na rozdíl od dvaceti mám aspoň tučné úspory. No dobře, mám úspory. Měla jsem úspory, než jsem se nějak zapomněla a omylem opět navštívila drogerii. To se naštěstí počítá spíš jako investice, protože žádná se tak nenarodila, vždycky je to Maybelline. A tak se mi čas od času podaří získat alespoň  pozvání na večeři, a tedy jídlo zdarma. Když je hlad, emancipace musí jít stranou. 

Další investice, i když ne úplně šťastně naplánovaná, je očkování proti rakovině děložního čípku. Odhodlávala jsem se k němu několik let, a uskutečnila přesně ve chvíli, kdy se evropský grantový oslík přestal otřásat. Desetitisícový výdaj se tak může zdát trochu neuvážený. Jsem ale farmaceut, člen masivní lobby ovládající celý svět, a k promocím jsem tak získala přístup na tajný účet, kam chodí provize z prodaných vakcín a vůbec všech léčiv. Část nákladů se mi tak zase vrátí. Jako študovaný odborník navíc vím, jak vybrat nezávadnou dávku bez aulumununia nebo jak, autismu, aury, auditu, autoklávu, au pair a jiných škodlivin, které vás místo vyléčení pošlou zpátky do začarovaného kruhu medicíny.
(Dobře, řeknu vám to taky, ale nechte si to pro sebe, nebo náš byznys zkrachuje. Na těch kontaminovaných šaržích je neviditelnou tužkou napsáno velké A. Vedou se spory, co to vlastně znamená. Někteří tvrdí, že A označuje právě autismus. Jiní si to vykládají jako Arrivederci (také ve verzi Asta la vista, pro ty méně sečtělé), jako důkaz toho, že léky neléčí, jen vás posunou o stupeň dál v celém koloběhu. Nová česká konspirační skupina za vším vidí Andrejův Agrofert. Ve skutečnosti je to však tajné znamení naší organizace, díky kterému se můžeme vzájemně identifikovat. Až vám proto příště lékař řekne: "Otevřete ústa a řekněte Á," radši se dvakrát rozmyslete.) 
Měla jsem se k očkování odhodlat dřív. Ve čtrnácti bych to sama platit nemusela, a taky by se mě snad mamka ani vyčítavě neptala, jestli žiju promiskuitním životem. True story. Člověk se zodpovědně stará o svoje zdraví, a dostane akorát tak vynadáno. Příště tak půjdu místo k lékaři radši ke zpovědi. Církevní lobby má nad farmaceutickou stejně navrch. Mimochodem, ano mami, žiju. Večery často trávím hned se dvěma muži, Benem a Jerrym. 

Investicí teprve budoucí je nový zubní implantát, který jsem měla dostat už v osmnácti, ale nějak omylem se na něj zapomnělo a konto s heslem "Míša - zuby" se tentokrát změnilo na "táta - horské kolo". Nebo tak něco. A tak po světě stále chodím s jedním posledním mléčným zubem, který nemá svou dospělou náhradu, a marně přemýšlím, jestli tohle je ten důvod, proč ženich ne a ne přijít, i když to na mém úsměvu není vůbec poznat. Skoro si říkám, jestli by nebylo lepší místo klasické výbavy, předurčující ženy akorát tak k té plotně, do věna zahrnout radši zdravotní a kosmetickou péči. "Milý zeti, talíře nepotřebujete, protože vařit stejně neumí. Ale zato je očkovaná a nekouše, a když už, tak plným chrupem."       

Zajímavé je, že většina mých známých, tím spíš zmínění Slovinci-mamánci, mi automaticky radí obrátit se v těžkých chvílích opět na rodiče. Ti se také sami nabídli, nutno podotknout, navzdory první ukvapené reakci. Konto "nová sedací souprava" je totiž (bohužel) stále nevyčerpané, ačkoliv je už několik let naléhavě prosím, aby uskutečnili výměnu. Jenže já, pod vlivem nepodařené výchovy, stále tvrdohlavě odmítám. A ačkoliv je bez pochyby opravdu lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný, nemůžu mít vše, a tak se prozatím spokojím s chudobou, ale také se zdravím. I když nevím, možná si to odmítání pomoci ještě rozmyslím, protože jsem se včera zase neudržela a zašla do drogerie...