Pravidlo jednoho jogurtu

Dětství jsem neměla jednoduché. Do školy jsem chodila pěšky 15 km, v zimě obden, když na mě vyšla řada s botami. Cestou zpátky jsem sbírala klestí na otop, do setmění plela pole a večer u svícnu tkala látky na prodej na trhu. 

Alespoň takhle nějak to jednou budu vyprávět svým vnoučatům, stejně jako to naše generace slýchávala od svých předků. S tím rozdílem, že moje vnoučata už nebudou vědět, co znamená klestí, svícen nebo chodit pěšky. I když je skutečný příběh mých prarodičů možná opravdu o trochu blíž popsané situaci než ten můj, život mě naučil brát získané informace s rezervou. Zvláště pak po zkušenostech s Ježíškem, všemožným historkám o tom, jak děda "opravdu" přišel o prst, a nebo přesvědčování, že smetanový dezert mix Piruet značky Campina chutná úplně stejně jako nedosažitelné Monte. 

O boty jsem se sice s nikým střídat nemusela, což byla ale velká škoda, protože Prestige v dobách mého dětství byly všechno, jen ne prestižní, a já bych tak radši chodila bosa. Přesto jsme na tom ale ze začátku nebyli finančně nijak slavně. O již zmíněném Monte jsem slyšela jen z vyprávění. Adidas teplákové soupravy v naší skříni měly většinou o pruh navíc. Drahou Nutellu nahradila oříškovo-čokoládová pomazánka německé značky ja!, a už tak příšernou devadesátkovou módu jsem měla opepřenou oblečením zděděným po známých zpoza hranic (jak vidno, život v pohraničí přínášel mnoho výhod).
Šetřit se zkrátka muselo, kde se dalo. Ani si nechci představovat, co by se dělo, kdyby rodiče měli místo nás syny, každopádně i tak bylo rozhodnuto, že jsme jak kobylky, a nastolilo se Pravidlo jednoho jogurtu. Nevím, o kolik větší byla spotřeba před zavedením, ale snížení kvót zřejmě pomohlo, a tak jsme si mohli dovolit, mimo jiné, přírůstek do rodiny. Psi naštěstí jogurty nejedí. Pravidlo dodržuji dodnes. I tak ale občas slyším rozčilené výtky, kam všechny ty jogurty mizí, vždyť jich nedávno byla plná lednice. Pak si ale uvědomím, že žiju sama, říkám to já, a při představě čtyřnásobné spotřeby dávám rodičům za pravdu! 

Následující příběh raději uvedu ujištěním, že nešlo o úmysl, už vůbec ne v rámci šetření, ale o pouhé nedorozumění. K svačině jsem dlouhá léta dostávala müsli tyčinku, která mi zaprvé nechutnala, a zadruhé rozhodně nestačila. Dnes vím, že jsem měla raději dostatečně komunikovat, vyjádřit svůj uctivý nesouhlas s nutričním plánem, prodiskutovat jiné možnosti a společně se pak radovat z nově nalezeného řešení. Já jsem ale byla v prepubertálním věku, a tak jsem neřekla nic a měla alespoň další důkaz do diskuze se spolužáky o tom, že právě moji rodiče jsou rozhodně ti nejhorší. Moje spolužačka Eva měla opačný problém. Její rodiče byli sice také ti nejhorší, ale balili jí svačinu dostatečně velkou pro celou třídu, ne-li školu. Kdyby náhle vypukla válka, rozhodně byste chtěli být v blízkosti Evy. Když se náhodou vrátila domů s nedojedenými zbytky, bylo zle. Vytvořily jsme tak jakousi symbiózu, ona se ráda rozdělila, a já jsem ochotně pomáhala s konzumací. A i tak někdy zbylo. Rododendrony kolem školy nikdy nevypadaly lépe než v letech naší školní docházky, když je Eva pravidelně zalévala nedopitou šťávou. Jak to dopadlo u Evy doma nevím, ale po šokujícím odhalení nedostatečné výživy mi moje maminka vše více než vynahradila a připravovala výtečné svačiny až do maturity! 

Dobře, přiznávám. Jsem rebel. Kriminálník na hraně zákona. Pravidlo jednoho jogurtu jsem občas porušila. Někdy dokonce poruším i Pravidlo tří vteřin. Co mi ale čest nedovolí porušit nikdy, je Zákon adventního kalendáře. Jedna čokoládka denně, ve správné datum, žádné experimenty. Tedy v případě, kdy máte jen jeden kalendář. Pak jsou tu totiž tací, kteří jich dostávali víc, a v jeden den si mohli dopřát třeba hned čtyři čokolády najednou, a přitom nepodvádět. Třeba taková, že to neuhodnete, Eva. Rozvedení rodiče věnovali každý po jednom kalendáři, a babičky přidaly další dva jako mikulášskou nadílku. Každý rok! Zato já, nešťastnice, z úplné rodiny, kde Mikuláš naděloval akorát tak mandarinky a buráky, si svůj jeden kalendář postupně ujídala poctivě, bez podvádění. Možná jsem se tak sice učila skromnosti, poctivosti a trpělivosti, ale které dítě se chce něco učit, a navíc bez čokolády.
Dobrého pomálu, ale dlouho! Rodiče musím opět pochválit. Sice po jednom, ale kalendář jsem dostávala až do svých čtyřiadvaceti. Dnes si kalendář kupuji už sama. Zákon je zákon, neporušila bych ho nikdy. Zároveň jsem ale chtěla vyřešit odvěký problém, jestli si okénko otevřít ráno, jako motivaci do dalšího dne, a nebo až večer, za odměnu. A tak to, co ušetřím na jogurtech, investuji jinam, a kupuji si kalendáře dva! Problem solved. Díky za inspiraci, Evo. 

Zdeněk ani Michal nebyli bez chyby. Přiznání, že nemají rádi tvorbu Terryho Pratchetta, jsem ale s cukáním v oku prozatím přešla a doufala, že jim takový nesmysl jednou vyženu z hlavy. Jak už víte, příležitost k tomu ale nenastala, a i když odmítnutí bolelo víc než jindy a na vyplakání jsem potřebovala o jedno chardonnay víc než jindy, kdybych věděla tehdy, co vím teď, mohla jsem si lahvinku ušetřit. Michal přiznal, že svůj kalendář otevřel a způlky snědl už v listopadu! Barbar. A s někým takovým jsem chtěla být! Uf, tentokrát to bylo těsné. Poučení pro příště, zařadit otázku adventního kalendáře velmi těsně po seznámení. (Aneb "Je mi jedno, jak se jmenuješ, hlavně mi řekni, jak to máš s kalendářem.")

Prosím Vás, než to zase doma schytám. Dětství jsem měla krásné a diskuzi ve škole jsem vždycky prohrála, protože rodiče i prarodiče byli/jsou úžasní. Nijak jsem nestrádala (až na ty boty, ty jsem opravdu nenáviděla). Jenže o tom se píše podstatně hůř.