Tři roky PhD. Tři země. Tři domovy. Tři sudičky. Tři sestry. Tři bratři. Tři muži ve člunu. Tři prasátka. Tři mušketýři. Tři billboardy kousek za Ebingem. Třinec.
Tři roky jsou i mé neteři, nyní nazývané GKE885XW (a tři roky jí tím pádem třeba vůbec nejsou, kdo ví), která právě nastoupila do školky. Doufám, že se jí tam líbí. Nejspíš totiž zatím netuší, že se upsala ďáblu na dalších minimálně patnáct let. Nebo spíš dvacet pět, je totiž po mně. Ale to zvládne, je totiž po mně. Když nezvládne, trošku Lexaurinu jí vždycky seženu, proč jinak jsem se dávala na dráhu farmacie. Říkat jí o tom nevyhnutelném zlu zatím ale nebudu. Stejně by mi nevěřila. Všechno se zdá být tak nějak jednodušší, až když je po všem. Devět let základky uteklo jako voda, a i přes domácí úkoly a pubertální problémy s účesy a módou to byla zábava. Maturita - brnkačka. Vejška - mám to, mám, tak co. Říkejte to ale vyklepaným studentíkům před písemkou, o svaťáku nebo v půlce zkouškového.
Doktorát sice ještě nemám, jednoduché se mi to tedy zatím nezdá. Za týden to ale budou tři roky, co jsem se o něj začala pokoušet. To také znamená, že projekt oficiálně končí a s ním i moje výplata. Nedá se nic dělat, mami a tati, musíte mě zase živit. Nemáte zač. Naštěstí se blíží narozeniny (i když ne moje, ale jsme přece sestry), můj svátek a taky Vánoce, tak to nebude tolik okatý.
Na začátku té tříleté mise bych sotva uhodla, kde se nakonec ocitnu. A to je dobře. Není nic horšího, než nalinkovaný život. Přes všechny překážky, problémy, těžké chvíle a pocity zmaru to byly fajn časy. Asi. Zkusila jsem život ve třech různých zemích, pracovně vycestovala do mnoha dalších. Potkala zajímavé lidi, poznala hezká místa, získala nové přátele. A ano, uvědomuju si, jak klišoidně to zní. Noaco.
Nejlepší shrnutí určité etapy života, podle toho, jak moc velký jste bordelář, nabízí dámská kabelka. Mystické místo, kde neplatí zákony fyziky a vejde se tam naprosto vše. Své o tom ví Mary Poppins i Hermiona. Jednou za čas je ale potřeba kabelku protřídit a to se pak člověk nestačí divit, jaké vzpomínky se mu najednou vybaví. V té mojí se za tři roky nastřádalo dost. Zmuchlané účtenky vysvětlují, proč jsem švorc a potřebuju sponzora i přesto, že jsem našla i pár mincí, a to kromě korun, eur a liber také například forinty a kuny. Vybledlé jízdenky a letenky ale dokazují, že nekecám a fakt jsem cestovala, a nevykradla jsem nějakou náhodnou kašnu. Vstupenky do kina. Reklamní letáčky. Prázdná platíčka od léků. Tři nefunkční propisky. Zlomená tužka na oči. Zkamenělé žvýkačky. Seschlé kaštany, které občas sbírám pro štěstí. Tampony. Posmrkané kapesníky. Prázdné obaly od sušenek (které mi tam někdo musel nastrčit, to jsou dneska lidi). V neposlední řadě jsem našla i rtěnku, která není moje. Po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněla. V tom právě je tahle kabelková terapie skvělá, vybaví se vám tolik historek a příbehů. Bylo to tedy tak: Byli jsme v domě přítelových rodičů a chystali se na svatbu kamarádů. Krásná už jsem samozřejmě byla dostatečně, chtělo to ale ještě něco navíc, takový ten final touch. Zkusila jsem tedy decentní rtěnku, která ležela u zrcadla. To je ono! Abych mohla být krásná i v průběhu dne, vzala jsem si ji s sebou do kabelky. V průběhu dne jsem ji stejně nepoužila a rtěnka se ztratila nenávratně v hlubinách tašky. Příběh má tři smutné pointy. Ano, vlastním pořád tu jednu stejnou kabelku, kterou nosím očividně úplně všude. A ano, jednou si takhle nenápadně kradete u skoro-svokrovců, a o pár týdnů později se z nich stanou ne skoro, ani úplně, nýbrž svokrovci bývalí. Zvláštní. Třetí smutné rozuzlení je, že čeština nemá žádný ekvivalent slova svokrovci. Na tomto místě bych ráda pozdravila zúčastněné a upozornila, že pokud pohřešují ještě něco jiného, já jsem v tom už opravdu nevinně!
Závěr je jasný. Musím si opravdu uklidit ten bordel a koupit novou kabelku. Na druhou stranu to ale znamená, že poslední tři roky jsem prožila naplno, poslední tři měsíce ještě víc, ale o tom nemůžu moc mluvit, protože tohle čte i moje babička. Jaká budou další tři léta, netuším. Jestli se má ale splnit můj "plán" z doby, kdy mi bylo asi třináct, a do třiceti bych tudíž měla disponovat manželem, dvěma dětmi, psem, domem se zahradou a rozjetou kariérou, budou to zřejmě dost vytížené tři roky (nebo spíš dva a půl, tik ťak). Na úplný konec chci tedy ještě připomenout, že jak mi všichni pořád říkají, že hezké věci přicházejí, když je člověk nejméně čeká, tak já teď rozhodně nic nečekám. Opakuji, nic nečekám. Slyšeli jste mě všichni, i vy tam vzadu? Vůbec nic nečekám!
