Když jsem odcházela studovat do Hradce, brečela jsem. Bála jsem se nového začátku. Rodiče mi to připomínají vždy, když někam cestuji. Jenže nových začátků se bojím stále, a kdybych měla jet znovu do Hradce, brečela bych určitě.
Některé věci se zkrátka nemění. Situace se stále opakují, i když třeba v jiných kulisách. Někdy je to dobře, jindy to znamená, že se z dobrodružství a vzrušení stane rutina. Jako třeba seznamování se s novými lidmi. Průběh konverzace probíhá většinou velmi podobně. Ze všeho nejvíc nesnáším úvodní představování. Odpověď na zdánlivě jednoduché otázky jako kdo jsem, kde žiju a co dělám, je poměrně komplikovaná a než to všechno vysvětlím, většinou se přestěhuji jinam a můžu začít znova. Děsím se i otázky, odkud pocházím. Říct Česko nestačí. Po vysvětlení rozdílu mezi názvy Czechia a Czech Republic se mě lidi v 95% případů přímo zeptají, jestli jsem z Prahy. Chápu, že jiné české město neznají, ale i přesto by mohli tušit, že v devíti případů z deseti se prostě netrefí. Už jsem se ale vzdala a někdy dokonce místo dlouhého vysvětlování předstírám, že z Prahe opravdu jsem. Peklo zamrzlo.
Když se představíme, přicházejí na řadu národní stereotypy. Pokud nevím vše o výrobě piva, nejsem správný Čech. Pokud ho navíc až tak moc nepiju, nejsem správný člověk vůbec. Tak raději předstírám, že zahraniční pivo je pod mojí úrověň, protože je drahý a ještě k tomu hnusný. Což většinou není nepravda. Od piva se přesouváme k absintu, nepochopitelně "českému" fenoménu. Ptá se na něj každý. Musela jsem si proto nastudovat historii výroby a proč je u nás tak turisticky populární, a snažím se tak alespoň bořit mýty o jeho zprzněné konzumaci s kostkou cukru. I když teď asi trochu pochybujete o mé sociální bublině, následující směr konverzace je nasnadě. Marihuana a její (ne)legální užívání v Česku. V tomto bodě rozmluvy už většinou (nevím proč) působím jako typický český bohém nesvázaný konvencemi, a tuto image si nechci pokazit (nevím proč) přiznáním, že o tom vlastně moc nevím. Po rychlé definici množství většího než malé tak téma radši honem uzavírám tvrzením, že české telefonní předčíslí 420 zřejmě nebude náhoda. Jako fun fact pak uvádím, že ačkoliv lesnatost je v porovnání třeba se Slovinskem poloviční, hvozdy máme neobyčejně hluboké, protože cestu do lesa zvládne skoro každý, ale z lesa se zatím nikdo nevrátil. Zvlášť ne ti, kteří tam narazili na další české speciality, Psilocybe bohemica a perníkovou chaloupku, ale to jsou pro mě vody opravdu neznámé a radši do nich moc nezabrušuji, však to znáte. Obraz tolerantního národa, který se zábavy rozhodně nebojí, je však načrtnut.
Není proto divu, že české stoly na mezinárodních večerech, pořádaných na kongresech a studentských setkáních, mívají pravidelně největší úspěch. Aspoň teda myslím, jelikož zvláštní tradice, kdy si musíte připít úplně se všemi, protože jste přece Čech a tak něco vydržíte, mi trochu zamlžuje fakta. Kromě kocoviny tím ale získáte značnou přípravu do života, protože jestli zvládnete sdělit rozvášněnému davu, že Becherovka došla a máte už jenom lázeňské oplatky, zvládnete naprosto všechno! Becherovka chutná nejvíc a většinou tedy dojde první, a tak je čas se přesunout o stůl dál. Špatné časy nastávají, když dojde i Tatranský čaj a posléze Zubrówka. A tehdy to začíná. Je sice pravda, že v tuto chvíli se drží na nohou už jenom "místní", občas se ale někdo další dočasně probudí z deliria a pronese nějaké další moudro o alkoholové výdrži, tentokrát vztažené na celou východní Evropu. A už je oheň na střeše. Potkala jsem sice lidi ze všech koutů světa, ale ještě nikdy nikoho z východní Evropy. Z čistě geografického hlediska by na Východě nebylo nic špatného, bohužel má ale politickou pachuť něčeho hrozného a zaostalého a nikdo tam nechce patřit. Všichni se tak honem schovávají do Evropy horní, dolní, takové, makové, někteří raději rovnou do Asie. Cukají se všichni - Poláci, Maďaři, Ukrajinci, Bulhaři... Česko je v pohodě, o centrálním srdci Evropy samozřejmě nemusíme vůbec diskutovat. Kdyby někdo přesto pochyboval, pořád máme záchranný argument, že Praha se nachází západněji než Vídeň. Zěměpisná délka je velmi relativní, například babička mojí kamarádky z Portugalska považuje za východní Evropu úplně všechno za poslední portugalskou cedulí. A má vlastně recht. Východní Evropa tak zůstává bájnou zemí bez hranic, která možná existuje, a přece nikomu nepatří. Kongresy jsou ale místa přátelských setkání, a tak se rozepře brzy ukončí a jde se pít Russian Standard. Rusko totiž není země, ale životní styl.
Já sama nerada generalizuji, ale úplně všude, kam se hnu, narazím na Italy. A Italové stereotypy v podstatě vynalezli a založili si na nich svůj mediální obraz. Jsou hluční, dokud jim nesvážete ruce, pak oněmí. A rádi si stěžují. Na všechno. Všude jinde než v Itálii je moc zima, kafe se nedá pít, jídlo by nedali ani psům. Speciálně moje kolegyně Elena. Té se zavděčit je v podstatě nemožné. V první řadě není z Itálie, ale ze Sardinie, což byste měli rozlišovat, je-li vám život milý. Klasickou problematiku ananasu na pizze jistě nemusím vysvětlovat. Nestydím se a klidně přiznám, že pizza hawai je moje oblíbená. Elena i ostatní mí italští přátelé to o mně vědí a tiše to tolerují, ale před nimi si ji i přesto radši neobjednávám. Co si ovšem přiznat netroufnu, zvlášť ne před Elenou, je moje guilty pleasure v podobě špaget s kečupem. Nedělám je často, ale když nic jiného doma zrovna není a měli jste třeba špatný den, neznám nic lepšího. Spíš než fakt, že jsem schopná pozřít takovou zrůdnost, by Elena raději přijala, že jsem třeba kanibal. Ale jedině pod podmínkou, že si k masu dám správný typ těstovin. A asi jen ve formě ragú. Velké kousky masa, v obecném případě například kuřecího, jsou totiž k těstovinám neakceptovatelné. Když je zázrakem vše v pořádku, správný typ al dente těstovin byl spárován se správnou omáčkou a kečup byl v době přípravy pokrmu vzdálen nejméně padesát metrů od kuchyně, můžeme si po obědě vychutnat kávu. Pokud je natolik dobrá, aby splnila přísné Eleniny normy. Ovšem i zde pozor. Jedině espresso. Na názvu až tak moc nezáleží (tvrdí Elena), hlavně nesmí obsahovat mléko, takže na cappuccino zapomeňte a dejte si ho maximálně tak k snídani. Káva s mlékem je po poledni absolutní tabu. Asi tedy nepřekvapí, že na odpolední latte z automatu v práci chodím sama.
I můj další kamarád Dario má své italské slabůstky. Dario za studií strávil pár měsíců ve Vídni, kam ho matka pouštěla jen nerada, protože jí Vídeň přišla nebezpečná a měla o něj strach. A tak, než se odstěhoval pro změnu do Německa, kde jsme se poznali, vrátil se na určitou dobu do bezpečí domova, na rodnou Sicílii. Dario zásadně nepije v průběhu jídla, aby si plně vychutnal jeho chuť, ničím nerušenou. To by ještě pochopit šlo. Zároveň je ale schopný z pizzy sníst nejdřív prostředek, příborem, protože všechen sýr stekl na jedno místo, je moc těžký a při konzumaci by všechen spadl. Zbylé mezikruží, ze kterého sýr už nestéká, pak v klidu dojí rukama. Tohle mu přijde přijatelné, ale já abych si při pouhém pomyšlení na ananas dávala pozor na koňské hlavy v posteli. Italové jsou zvláštní.
Problematika výslovnosti je kapitola sama o sobě. S Elenou i dalšími jsme to rozebírali už tolikrát, že si mnohdy nejsem jistá, jak je to vlastně správně. Eleně srdce krvácí, když na kurzech slovinštiny musí vyslovovat špageti, a já zase pro jistotu všechna riziková slova vyslovuji ironickým tónem, kdyby náhodou. Jinak by vás totiž Ital za jedno nešťastné mačiáto nebo brušetu s gustem i gestem poslal...třeba do Španělska. Tam, v BarFeloně, potkáte mého kamaráda Carlose, původem z ValenFie. Carlos je milý a přátelský, zcestovalý, a na hloupé stereotypy moc nevěří. Až do okamžiku, kdy mu prozradíte, že většina Čechů jezdí zásadně na MaLorku. V tu chvíli by vás nejradši uškrtil muletou.
