Věnováno všem, díky kterým byl můj pobyt na Cambridge úžasný, krásný, nezapomenutelný, perfektní, a proč do háje musí mít ten perex minimální počet znaků, kazí to pointu. Thank you!
"YOLO, bejby! Zůstaň tu ještě, vždyť jsi tu šťastná," řekl mozek.
"Zůstaň, zůstaň, zůstaň! V týhle restauraci jsi ještě nebyla," překřikovaly se navzájem chuťové pohárky.
"Neeee, prosím, už dost! Ještě jednu mastnou rybu, a už se fakt naštvu. Nepřej si vidět ten záchvat! Co takhle dovolená v Somálsku?" zaúpěl žlučník.
"Přesně. Nešpora na tebe!" povzdechla si játra.
"Neposlouchej ty bručouny. Zavři oči a jen se v klidu zaposlouchej kolem. Ten přízvuk, to je slast, co?" zasnily se uši.
"To teda jo," ozvalo se z dáli.
"Nezavírej nás, jen se hezky rozhlížej. Koukni, támhle je krásnej Angličan. A támhle. A tam. Bacha, Larson jde, nezírej tak na něj, tvař se nenápadně."
"Kašli na Larsona. Larson je vůl. Vždyť je tu On. A ty to víš, má milá. Ty ho chceš. Zůstaň tu, buď s ním," zaplesalo srdce.
"To já vím taky, že ho chceme. Ale on nechce nás," odvětil mozek.
"Ale nás by chtěl, a jak. Však se na nás minule v těch nových šatech nemohl vynadívat," zašeptala prsa.
"To je pravda. Do nás se onehdá skoro nepodíval," přiznaly oči.
"To je sice hezký, ale zadarmo ty šaty nebyly. Hele, holka, neblbni. Důchodu se sice stejně nedočkáš, ale tímhle tempem nepřežiješ ani příští zimu. To jsou pořád ty kávičky, obídky, šatičky. Copak je normální, aby studenti jedli sushi třikrát do týdne?" namítla peněženka.
"Jo!" shodli se všichni.
"Fajn, jak myslíte. Teď se to zdá jako sranda, nikoho neživíš. Joulou a tak, jasně. Ale mysli na budoucnost, na děti!"
"Au," ozvalo se.
"Tak co teď? Je to tak půl na půl. Kdo to rozhodne?"
"Jasně že já," řeklo srdce, "koukněte se někdy na americký filmy. Následujte vždycky mě. S Ním už se to nějak vyvrbí, ve filmu je happy end vždycky."
"No ale někdy nenaděláš nic. Friendzone je peklo. Co jednou schvátí, to už nenavrátí. Hollywood nehollywood," poučoval mozek.
"Naděje umírá poslední. Ale taky se musí jít tomu štěstíčku naproti, takže zůstáváme!" rozhodlo srdce.
"To jsem měl říct já! Myslete si co chcete, ale stejně všechno řídím já," rozčílil se mozek, který musí mít vždy poslední slovo. "Zůstáváme!" zavelel.
"Tak to já tím pádem dávám výpověď. Ale další story s NHS už vám teda nepřeju. Co ty, Játro, balíš to taky?" řekl žlučník.
"Já ještě nevím. Mně to vždycky trvá dýl..."
"Fakt, lidi, neblázněte. Tohle není dlouhodobě udržitelný, těch úspor zas tolik není, bežte se zeptat Účtu."
"Však jsem tu já! Najdem si novou práci a budeš zase pěkně tlusťoučká, peněženko. Farmaprůmyslu je tu plno, firmy nám budou rvát ruce!" zamachroval mozek. "Klid, to se jen tak říká," uklidňoval.
"No, já nevím..." zamyslelo se sebevědomí.
"Ticho tam vzadu! Takže je rozhodnuto. Rozdáme si úkoly. Chuťový buňky, zklidněte se trochu, ať se játra se žlučníkem přestanou bouřit, peněženka taky potřebuje trochu oddych. Takže pohov, aspoň na chvíli. Jazyk dopiluje přízvuk, ať zapadnem. Oči a uši, užívejte si. Jo, ty tam taky. Srdce, ty si dej trochu zpátečku, nebo Ho vystrašíš. Musíme opatrně, znáš chlapy. A dostat se z ef zetka vyžaduje promyšlenou taktiku. Beru si to na starost. Neodmlouvej. Kdo tě pak vždycky utěšuje, když jsi zlomený? Já. A čas. Ten teď nemáme. Chceš to zažít znova? Tak vidíš. Tak, co tam máme dál? Vlasy, já vím, že ta voda je tady strašně tvrdá, ale snažte se trochu vypadat. Pleti, to stejný pro tebe. Musíme teď všichni spolupracovat, ať je konečně to srdce spokojený. Prsa, vy dobrý, vy vždycky víte, co dělat. Takže, zaberte všichni, to dáme! Zasloužíme si být zase šťastní! Kdo jsme?!"
"Míša!" zakřičeli všichni svorně.
"Co chceme?!"
"Zůstat v Anglii!"
"Koho chc..."
"MÍŠO! ZPÁTKY!!" zařval školitel v Lublani.
Křup. "Aaaau," zaplakalo srdce.
