Minule se moje návštěva doma protáhla z týdne na tři měsíce. Tentokrát jsem nechtěla nic riskovat, a tak jsem pro jistotu přijela jen na tři hodiny. O to intenzivnější byl tradiční výslech.
Jsem nevděčná dcera, která o sobě nikdy nedá vědět, nic rodičům neřekne a s ničím se nesvěří. Zároveň si ale myslím, že náš telefon doma umí hovory i vytáčet, ne jenom přijímat, ale to už patří do jiné diskuze. Moje kamarádka Italka navíc volá domů dvakrát denně, což by i podle mých rodičů bylo, myslím si, trochu moc, takže bychom si měli dávat pozor na to, co si přejeme.
Abych tedy vše napravila a vyhnula se vydědění, protože o naší 30 let starou sedačku bych nerada přišla, podávám hlášení.
Mami: Jsou tu na mě hodní, mají mě rádi a v práci mi to jde.
Tati: Ledviny mám v teple a zuby si čistím.
Babi: Mám co jíst.
Dědo: Ahoj!
Bydlela jsem sice asi 7 minut chůze od práce, i tak jsem si ale pořídila kolo, aby mi to trvalo minut dvanáct. Ze začátku jsem se totiž bála jezdit vlevo a zatáčet vpravo, a tak jsem musela objíždět celý blok, abych se zbytečným manévrům vyhnula. Nakonec jsem si ale zvykla a zabila dvě asimilační mouchy zároveň. Po čase jsem si navíc zvykla na jízdu vlevo tak moc, že mi to přijde přirozenější a při krátké návštěvě v ČR mi všichni ti blázni jezdící vpravo přišli nebezpeční. Jestli tohle nestačí k získání britského občanství, tak už nic!
Alespoň jsem byla úspěšnější, než s pořízením kola kdysi ve Slovinsku, na kterém jsem až do dnešního dne nikdy nejela. Dávnou historku si můžete připomenout na mém starém blogu. http://long-distance-blog.blogspot.com/2016/09/kdo-kolo-ma-ten-bydli.html
Na mléko v čaji jsem si zvykla už kdysi v Kanadě a pravdou je, že nikde jinde než v zemích Commonwealthu ho pít nedokážu. Navíc, takový rebel, abych při tea break pila kafe, rozhodně nejsem.
Poslední bod prozatímního asimilačního programu je pořízení si nabíječky na notebook s anglickou přípojkou. Toto řešení nebylo úplně dobrovolné, ale nátlaku Diany, o které bude řeč v příštím článku, se odolat nedá.
Dva měsíce utekly jako voda a já se pomalu chystala k odjezdu. Moje brazilská kolegyně Greicy, která si tento článek jistě zase přeloží, a tímto ji tedy zdravím, si mezitím domlouvala prodloužení pobytu. Jak už to tak v životě bývá, Greicy je teď zpátky v Brazílii, a já zůstávám o měsíc déle. Moje paní domácí mi navíc slíbila prodloužení bydlení, a jak už to tak v životě bývá, přestěhovala jsem se proto z krásného bytu v centru do krásného domu na periferii. Je to sice dál, ale zato lepší cesta! Majitelé jsou momentálně ve svém druhém domě ve Francii. Příjemný manželský pár, věnující se buddhismu a meditaci, vypadající na pětačtyřicet, ale ve skutečnosti je oběma šedesát! Jestli chci něco dělat v důchodu, tak je to přesně tohle - vypadat stále mladě a cestovat po svých sídlech. Majitelé si přáli zodpovědného nájemníka, který by se jim postaral o dům a zahradu, a tak jsem při přebírání klíčů musela slíbit, že budu pravidelně zalévat kytky. Lidé by si opravdu měli dívat pozor na to, co si přejí. Zodpovědná sice jsem, bohužel ještě nikdy žádná rostlina nepřežila moji péči. Jsem schopná zabít nejen kaktus, ale s trochou snahy i umělé květy. Pravidelně zapomínám a následně pravidelně přelévám. Otázkou tedy je, jestli stihnu vyhubit i anglickou flóru za tři týdny, než se domácí vrátí zpět.
Kromě (zatím) krásné zahrady je na novém bydlení zajímavý hlavně spolubydlící, velmi dostačující náhrada Larsona, mladý a krásný gentleman jménem Josh. Josh je rodilý Brit, svá školní léta ovšem strávil na Kypru, a má tak podobně exotický příběh jako právě Larson. Je to vystudovaný meteorolog, což vůbec není nudné, jak se zdá, protože se právě chystá na tříměsíční pracovní pobyt na Antarktidě. A na rozdíl od mých bývalých spolubydlících, které jsem za dva měsíce viděla třikrát a vůbec jsme se nebavili, se mnou konverzuje při večeři a nechává mi vzkazy, když se ráno mineme.
Do Anglie se moc ráda vrátím. Asimilovaná jsem už dost, asi zamilovaná taky, především do krásné země, když nepočítám Larsona a Joshe a někoho, komu to nemůžu říct. Nevím, jestli má tenhle článek hlavu a patu, ale nemám čas na přílišné rozbory, protože zrovna spěchám do Fenstantonu, kde mají prý tu zaručeně nejlepší Fish&chips v celém Spojeném království. F&C normálně vůbec nemám ráda a těch zaručeně nejlepších jsem už pár zkusila, ale jestli mi tahle "cross my heart and hope to die" opravdu zaručeně nejlepší zachutná, můj asimilační proces bude u konce a o to občanství si na férovku zažádám.
