Z deníku dítětě v šestinedělí

Určitě už jste někdy narazili na takové ty popisky, pomocí kterých mluví mimina v břiše. Ne, opravdu si nedělám srandu, píše se tam něco jako: „Milá maminko, už mám 7 mm a jsem moc rádo, že tě mohu slyšet.“ Pokud jste na to nenarazili, já vám nabízím něco podobného.

Porod

No tak to ti teda pěkně děkuju. Doteď jsem se mohlo beztrestně flákat, nikdo po mně nic nechtěl, a v současné době jsem nuceno vyvíjet nějaké aktivity, a to upřímně, aniž bych o to žádalo. Nejhorší je, že ty si z toho tak vyfluslá, že marně přemýšlím, kdo z nás dvou je na tom hůř? Umíš si vůbec představit, kolik sil to stálo mě?

První dny po porodu (doba v porodnici)

Tak to je skvělý. Nejdřív mě všude dloubáte, táháte, saháte na mě, když řvu, tak se divíte, a nakonec se ještě musím naučit se krmit. A aby toho nebylo málo, chodí se sem na mě koukat nějací lidé, a já vůbec nemám páru o tom, proč to dělají. Počkejte, já vám doma ukážu.

1. týden

Jsme doma. Geniální, fakt. Je to tedy podstatně lepší, než v té porodnici, ale jako ta postýlka? Já mám v postýlce spát, takže toho velkého odporného medvěda, co je větší než celé já, nepotřebuji. Nejen, že o něm zatím ani nemám páru, páč moc nevidím, ale ještě se může stát, že mi na tu mou poměrně malou hlavu spadne.

2. týden

To jsem rádo, že jste mi koupili takovou garderobu. Moc teda nerozumím tomu, proč mám všechno jen v odstínech od jedné barvy odpovídající mému pohlaví, a proč jsou na tom zvláštně vypadající zvířátka, ale budiž. Až začnu mluvit, myslím, že na tohle téma si budem muset promluvit.

3. týden

Návštěvy. Návštěvy.  Návštěvy. Akorát všechny valej oči a šišlaj a to v domnění, že tomu snad budu věnovat pozornost. Copa jsem defo? (varianta č. 2: Takže vy mě nikam nevezmete? Necháte mě zavřené doma, ani v kočárku jsem ještě nebylo, a myslíte si, že jako lidský tvor, který potřebuje společnost, tady přežiju?)

4. týden

Ok, chápu, když se pohnu takhle a začnu kvíkat, někdo přijde. Ruce? Ruce si ještě nevidím, zatím ani netuším, že jsou mé, stejně tak nevím, že vy jste moji. Poznám tak akorát hlas mámy. To ale vůbec nevadí, čím víc na mě mluvit budete, tím rychleji vám to oplatím. Stejně tak už přemýšlím, kterou z těch knížek, které máte tak proklatě nízko, roztrhám, a jak přesně bude vypadat můj útok na odpadkový koš.

5. týden

Jsem rádo, že už vám došlo, že se mě jen tak nezbavíte. Však já vidím, jak stojíte nad postýlkou a přemýšlíte, zda to máte na celý život. To si pište, a možná u vás zůstanu bydlet do 30ti, abyste si mě pořádně užili.

6. týden

Konečně jsem se stabilizovalo. Alespoň v rámci mezí. Umím se najíst, umím dát najevo, že se mi něco nelíbí a hlavně, už jsem pochopilo, jak na vás. Nemyslete si, že vám ten život nějak usnadním. Vidíte, rodičové, ty mé ďáblíky v očích. A vy na mě ještě jucháte. Já vám nahodím úsměv (jeden, abych se nepředalo) a vy byste už teď udělali to, co mi na očích vidíte. Dobře jsem si to zařídilo.

Vždycky si vzpomenu na snímek „Kdopak to mluví 1“, když na to mimino koukám. A pokaždé, když nahodí nějaký svůj ksichtík, snažím se přijít na to, co se mu asi tak honí v hlavě. A pak mi většinou dojde, že bych to snad raději ani vědět nechtěla.