To poznáš, až …

Není nic horšího, než když vás někdo přesvědčuje o výsledku nějaké situace z pozice rádoby staršího, zkušenějšího nebo chytřejšího. Ta věta, která se tříští ve vašich uších a vyvolává pocit nedopatření je: to poznáš, až … se něco stane, až vyrosteš, až se vdáš, až porodíš, až dostuduješ, až budeš mít první práci, až se poprvé rozvedeš, až umřeš ... a tak dále.

Byly doby, kdy jsem si skutečně myslela, že o mou radu někdo stojí. Pak se ovšem jednoho krásného dne ráno probudíte a dojde vám, že to nejhorší, co můžete poskytnout, jsou rady nevyžádané. A tahle věta je jednou z nich. Je logické, že pokud o radu nikdo nežádá, není na místě ji ani udílet. A už vůbec ne z pozice, která byla nastolena v perexu. Nemůžete tak přeci puberťáka přesvědčovat o tom, že víte moc dobře, že jeho tahy na diskotéky a utrácení za hlouposti jej jednou přejdou (co když ne?), nemůžete studentovi říkat, že až dostuduje, pochopí teprve pravý význam slov „pracovní úřad“, poněvadž si vybral špatný obor (třeba se uplatní), nemůžete rodičům s prvním potomkem říkat, že se to změní, až budou mít druhého, páč teprve tehdy docení ty volné chvilky, které s jedním mají (co když budou mít druhé hodnější než první?), a nemůžete prvorodičce říkat, že porod bude takový a takový, protože vy jste jej už dvakrát prožila (opravdu? a jsou výchozí pozice a parametry stejné?).

Primárním problémem je samozřejmě to, že existují lidé, kteří si myslí, že ze své pozice mají patent a ví nejlépe, jak takové situace dopadají. Jak padlo výše, může a nemusí to být pravda. Každý člověk je svým způsobem originál, nezáleží na provedení, ale na tom, kolik faktorů se podepsalo na jeho výchově a životě. A ty byly do značné míry odlišné kus od kusu. Proto není možné některé situace paušalizovat. Je to něco podobného jako reliabilita v sociologii – ke stejnému výsledku bychom měli dojít v případě, že používáme stejné metody. Jenže, kde máte záruku, že tady jsou používány stejné metody? Vede mě to ovšem neustále k tomu, že bych od starších, rozumnějších a zkušenějších očekávala mávnutí rukou a slova na bázi: „třeba máš pravdu“. Protože nikdo nemůže vědět, jak daná situace skončí a jen čas ukáže, kdo tu pravdu měl.

Nemám samozřejmě nic proti tomu, pokud člověk ze své pozice poradí, ale nemyslím si, že by to měl činit s dogmatickou vnucující představou, že to tak prostě bude a basta. Ono totiž prostě nic není jen černobílé. Zkuste si uvědomit, jak bráníte díky těmto slovům „to poznáš, až …“ další konverzaci či diskusi.

Nedávno mě poučil kamarád, když řekl: „Hele, druhou světovou jsem taky nezažil, a přesto vím, že byla a mám na ní svůj názor.“ A v těchto slovech spatřuji to, co by vrchní poučovatelé měli brát na zřetel: jsou věci, na které můžeme mít názor, a přesto jsme je nemuseli zažít.

PS: K napsání mě nevedla moje momentálně zvednutá tepová frekvence :). Jen mě navedla kamarádka, která mi po přečtení jiného mého nepublikovaného článku sdělila, že bytostně nesnáší větu "to poznáš, až..." a taky můj brácha, který jako mlaďas od celé rodiny chudák nevyžádané rady dostává (ano, i ode mě, to jsem ale chytračka) a radost z toho nemá. Takže brácha, třeba máš pravdu.