„Koukejte, to je naše miminko“ …

Znáte to, kamarádce se narodí potomek, vyvěsí jeho fotku na facebook (a nejen na něj), jednu - dvě – tři - sto, a nadšeně čeká, jak jí každý pochválí, řekne, jak krásné má miminko a ještě bude hledat podobu toho či onoho rodiče. 

Přiznejme si upřímně, že malá čerstvá miminka jsou do jednoho nehezká. Malý stažení králíčci, kteří přijdou nádherní mamince, možná (ale fakt jen možná) tatínkovi, a pak třeba babičkám. U cizích by to musela být velká náhoda, aby se jim skutečně zdálo hezké. Já už pár miminek za svůj život viděla. A pořád se nemůžu zbavit toho, že tomu tak prostě je.

Jenže, všichni pak stejně k fotkám miminka napíšeme, že je nádherné. To nevadí, že má odstáté uši, křivý nos, je tlusté, zvláštní, vypadá, jako kdyby je stáhli z kůže a ještě má šupinky. Sama jsem se snažila objektivně svou holčičku vnímat takhle, i když subjektivně a podvědomě jsem z ní byla nadšená, a samozřejmě si myslím, že není hezčího dítěte. Přesto, její fotky cpu někam velice opatrně. Právě z důvodu, aby nemuseli lidé obdivovat třeba něco, co za obdiv nestojí.

Nepíšu tohle proto, že bych chtěla, aby se maminky svými dítky nechlubily, jen říkám to, co si stejně hodně lidí myslí. A vlastně to tak trochu říkám i proto, že sama napíšu: to je ale roztomilé dítko, i když si to ani nemyslím.  

Nešvarem ovšem není to, že by maminky daly na odiv pět fotek svého potomka, ale jak už jsem naťukla v úvodu, nešvarem je to, že těch fotek dají k dispozici 100 a více. Nehledám tu žádnou pomyslnou hranici, kolik by jich vyvěšeno být mělo, jen říkám, že pokud už například stojíme o obdiv ostatních, měli bychom to dělat s rozmyslem. Byla jsem svědkem toho, že kamarád byl ze svého potomka tak unesen, že svým přátelům, chlapům, posílal pravidelně odkaz na server, kde se fotky do alb mohou ukládat, a to pokaždé, když tam vyvěsil nové fotky. A tak za rok života jeho dítěte jsme mohli zhlédnout fotek přes 1000 a to obvykle v podobných pozicích. Poněvadž, co taky chcete fotit u novorozeněte, leda tak mimčo v novém outfitu, ale obsah ty fotky nemají.

Další kategorií jsou fotky dělané „umělcem“. A tak fotografické ateliéry najely na nový trend: děláme newborn fotky. Zaznělo to už v diskusi u mého článku o názvosloví. Anna Geddes si na tom udělala živnost: děti v kožešinách, děti v květináčích, v kytkách, děti v oblečcích a s čepičkami. Všechny fotky jsou, omlouvám se, úplně stejné. Skoro si troufám tvrdit, že ty po domácku nafocené mají daleko větší kouzlo. Pamatuji si na fotku sama sebe jako miminka, kdy jsem focena v dupačkách s indiánem v postýlce. Je to krásná vzpomínka. A bohatě mi stačí. Tudíž 100 fotek v podobném gardu, nejlépe ještě jak rodič nahé dítě drží na tygříka, to je na mě hodně. Kdo nakonec fotky ocení? Potomek? Vy za 20 let? Mně teda stačí ta má v indiánských dupačkách.

Toto focení se rozšířilo i na nahá těhotenská bříška. Těhotné maminky dávají na odiv s mašlí, s šátkem, s manželem celé své bříško v celé své kráse. Vždycky jsem si myslela, že je to něco intimního, něco, co na veřejnost tak úplně nepatří. Zvlášť v případě, že přijmete důvod-že to někdo někam vyvěsí. Má být obdivováno malé bříško? Nebo jak to mamince sluší? (To můžete být oblečené, ne?) A někdy se dá mluvit i o tom, že fotky se jeví přinejmenším jako nevhodné, poněvadž maminka přibrala kilo 30 a při jejích 150 cm zabere fotku celou. Nebo chcete jen památku pro sebe?

Pokud by ale všechny tyto fotky byly památky na vaše očekávání, první dny s miminkem a jiné, proč by je maminky dávaly na odiv takto okatě. Co je tedy pravým cílem této prezentace a proč ji dnes považují některé za nezbytnou? To jsou samozřejmě otázky, na které já odpovědět neumím (či v některých případech ani raději nechci). Ale za zamyšlení jistě stojí.

PS: Také jsme se nechali inspirovat, jako rodiče, když si to tedy doba žádá. Tato fotka je z našeho focení. Upřímně, ty ostatní, i když nemělo dítko čepičku a želví obleček, nejsou fotkami, které by prezentované být měly (má tam totiž děsně velkou hlavu jsem zjistila :) Pokud při podrobném ohledání zjístíte jako my, že má naše dítě pentagram na noze, možná vás napadne otázka, zda už jsme za uchem našli číslice 666?