Nebojte, nepůjde o suchopárnou recenzi na knihy typu „jak vychovávat svého potomka“, ale spíše o nějaké detaily z knihy, která dosti kontroverzním způsobem líčí výchovu. Autor je samozřejmě otcem, zároveň také poměrně slavným trenérem v oblasti financí a určitě toho má na kontě poměrně hodně.
Jeho kniha nese příznačný název „Za svoje děti si můžete sami“, ale polovinu lidí zřejmě odrazí podtitulem „aneb jablko nepadne daleko od stromu“. Nejsem typ, co by četl knihy o výchově, ale vzhledem k mým názorům mi ji doporučila kamarádka, která shledala, že tuhle bych si přečetla. Trefila se. A co je těmi zajímavými postřehy, které v někom mohou budit pocit, že pán ťal do živého a v jiných, že plká?
Hned v první kapitole sumarizuje špatná rozhodnutí a chování našich dětí, malých i velkých, a dodá, že vše má stejného jmenovatele: špatnou rodičovskou výchovu. Několikrát na začátku zdůrazní, že výmluvy při čtení nejsou to, co by nás mělo napadat (jako typu, no ale náš malej za to nemůže, on totiž je takovej …) a ukončuje hláškou: „nic se ve světě nezlepší, dokud se nezlepšíte Vy!“
Myšlenka, která mě nadchla, je jeho vize o tom, že pokud vychováte dítě, měli byste se zamyslet, jakého člověka byste chtěli vychovat. Upřímně, dala jsem na jeho naléhání a zkusila si napsat, co bych si přála, aby mé děti uměly a jaké by měly být. Je to fuška, dát dohromady, co vlastně chcete vychovat. Pak ale pokračuje tím, že musíme vymyslet, jak toho dosáhnout. To je ještě těžší. Celý tenhle proces přirovnává Winget ke stavění domu. Bez nákresu taky nezačínáme.
No a pak přišla pasáž, proč děti dělají to, co dělají? (Winget 2010: 35-50)
1. Necháte je.
2. Za špatně chování nenásleduje trest.
3. Pořád jim říkáte, že jsou výjimečné.
4. Pasovali jste je na to nejdůležitější ve svém životě.
5. Vštípili jste jim pocit, že mají na všechno nárok.
6. Přece tak usilovně pracujete, aby děti poznaly zdravé sebevědomí a úctu.
7. Schováváte se za psychologické nálepky, abyste nemuseli přiznat, že jste líní na řešení potíží.
8. Dali jste špatný příklad a vaše děti se ho chytly.
Zabolelo? Nesouhlasíte? Říkáte si, že vás se to netýká? Nemusí. A ani to samozřejmě nemusíte brát jako dogmatické osmero. Ale vysvětlení je prosté a vcelku rozumné.
1. Necháte je. – Protože jim to dovolíme. Autor zavrhuje vlivy zvenku, označuje je jako výmluvy a tvrdí, že děti jsou výsledkem naší výchovy, ne televize.
2. Za špatně chování nenásleduje trest. – Trestu autor věnuje celu kapitolu, tady jen nastíní, že nemusí jít o pleskání přes zadek, ale prostě o jakýkoli trest. Dle něj nejsme důslední, poněvadž místo jakéhokoli trestu (který bychom museli vymyslet), raději neuděláme nic. Dítě si odnáší: za porušení pravidel mě nic nečeká.
3. Pořád jim říkáte, že jsou výjimečné. – No, prý nejsou. Pracovní trh je přehlcen a na domýšlivé jedince nikdo nečeká. Doslova. Nikdo je nebude obdivovat. Odměněni budou jen na základě toho, co dokážou, ne na základě toho, že jsou.
4. Pasovali jste je na to nejdůležitější ve svém životě. – Autor přiznává, že to zní jako rouhání, ale…ovšem, i když je máme milovat, je důležité neobětovat jejich štěstí to své. Obětovat vlastní život znamená, že zničíme sebe. A jemu tím nepomůžeme.
5. Vštípili jste jim pocit, že mají na všechno nárok. – „Lidé se bez rozdílu myslí, že mají nárok na úspěch, bohatství a štěstí.“ A teď to popřete? Jenže, někteří z nás dětem ukazují, že pracovat se nemusí a stát se postará, jiní zas, že překroucení faktů může vést k získání finančního obnosu, a jiní zas, že odírat akcionáře je v pořádku. Slovy autora, nejde o mé myšlenky. Za bezvýchodnou situaci si většinou lidé mohou sami. A je fuk, jestli je to tím, že jsme si půjčili na Vánoce, protože malá chtěla Barbie a my jsme na ní neměli.
6. Přece tak usilovně pracujete, aby děti poznaly zdravé sebevědomí a úctu. – Nemůžeme předat dětem vlastní sebeúctu a sebevědomí. O to se musí postarat samy. Tyhle vlastnosti nevedou k vytváření velkých věcí, ale vytváření velkých věcí vede k těmto velkým vlastnostem. Jak prosté. A toho se dítěti dostane, když je oceněno při úspěchu či povzbuzeno a zároveň zkritizováno, když výkon nestojí za nic.
7. Schováváte se za psychologické nálepky, abyste nemuseli přiznat, že jste líní na řešení potíží. – ADHD, ADD. Tohle je ostrá část. Takže, někteří asi přeskočte odstavec. Lidé mají špatné a dobré dny. Svou depresí nemůžeme omlouvat svůj neúspěch. My se s ním musíme vyrovnat a jít dál. To se sice lehko řekne, ale, pravda v tom asi bude. Autor nabízí variant několik.
8. Dali jste špatný příklad a vaše děti se ho chytly. – Nesnídáme? Podvádíme s daněmi? Koukáme doma na pornofilmy? Preferujeme fotbal a chceme, aby dítě hrálo tenis? Už vám to došlo. Učíme příkladem. A ten může být i špatný, nebo nemusí. Řeči tu ovšem nemají místo, nápodoba je silnější. Stokrát jsem říkala, že lézt do krámu a říkat: Pepíčku, musíš pozdravit a pak sám nepozdravit je výchovný debakl (ta byla má).
A kdože za to může? Autor je přísný: my, rodiče. Naše děcko odráží naše chyby. A dodává: „Děti jsou nezvladatelné, protože je jejich rodiče nezvládají!“ Mile to pak zasype, aby se neřeklo, kapitolami o tom, co vše můžete udělat. Nemusíme si to přiznat a můžeme jít dál. Nebo o to stojíme a zamyslíme se nad tím. Není to jednoznačný návod a taky v některých momentech nesouhlasím. Ale je to pohled. Zdá se, že poměrně erudovaný pohled. Trochu odlišný pohled od psycholožek celého světa, které píší o výchově.
No, a abych vás navnadila ještě víc, protože bych moc ráda, aby si to někdo přečetl a třeba i předal dál, nabízím jeho pět zásad rodičovské výchovy, o kterých se můžete dočíst:
1. Komunikace
2. Angažovanost
3. Vzdělání
4. Disciplína
5. Trest
A popsány jsou tedy v knize od Larryho Wingeta, u nás vyšla v roce 2010, jejíž název je ve druhém odstavci.
Tak, co vy na to? Já se četbou královsky bavila.
