Přehlasování pana prezidenta je arogancí moci

 Novela zákona o státním rozpočtu na letošní rok prošla Parlamentem přes odpor opozice i přes odpor pana prezidenta, který zákon vetoval. Pětikoalice si jej prostě prohlasovala právem silnějšího, nebo spíš právem malých stran, které se shlukly a sečetly své hlasy proti skutečným vítězům voleb. Jako členka hnutí ANO nad tím nelamentuji, výsledek voleb respektuji a respektuji i právo pětikoalice prohlasovat tímto způsobem ve Sněmovně i v Senátu prakticky cokoliv.

Neberou-li v úvahu názory opozice, je to sice škoda (zastropování cen energií mohlo být provedeno dříve, efektivněji a levněji), ale ty názory alespoň v rozpravách zazněly a vláda se s nimi musela nějak vyrovnat. Veto pana prezidenta, které vláda považovala za pouhou „zdržující formalitu“, bylo poslední příležitostí, aby si mocipáni ještě jednou pořádně rozmysleli, co dělají a jestli to náhodou nejde udělat lépe. Jak jsme viděli, tuto příležitost nevyužili a vysmáli se do očí jak panu prezidentovi, tak opozici a většině odborníků (včetně Národní rozpočtové rady).

Teď jsme v podobné situaci a dá se předpokládat, že vládní zastupitelé opět sáhnou k silovému řešení, aby protlačili rozpočet na rok 2023. Zjevné chyby v přístupu, v číslech a odhadech byly popsány, vláda o nich ví, neumí je vysvětlit, ale opět se chystá zcela arogantně vše přikrýt a veto pana prezidenta opět přehlasovat.

Proč vláda trvá na zjevných chybách, které v rozpočtu na rok 2023 jsou? Protože se sama skřípla do ideologických kleští. Slíbila před volbami, že nezvýší daně a že bude veřejné finance konsolidovat. Nechce tedy přiznat vyšší schodek než vytvořila předcházející vláda, zároveň chce plánovat nižší schodek než bude letošní skutečnost. Kromě toho musí být optimistická a musí zároveň z rozpočtu financovat svou vlastní soudržnost, tedy zvýšit výdaje tam, kde si to jednotliví koaliční partneři přejí, protože jinak by se koaliční jednota narušila.

Jak neomalené jsou chyby v rozpočtu ukazuje příklad Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI). Číselně je sice „namalován“ jako vyrovnaný, ale ve sněmovním tisku je zároveň uvedeno, že ministři financí a dopravy mají za úkol zajistit dodatečných 30,6 miliardy korun!

Žádný plán nebo rozpočet na úrovni firmy by si nic takového nedovolil, vždy se počítá s nejhoršími variantami, protože firma prostě musí být připravena na nejhorší a když to potom dopadne lépe, firmě se uleví. Vláda by v nakládání s veřejnými penězi měla postupovat stejně, její snaha o konsolidaci však spočívá v halasném a nepodloženém optimismu. Plánuje výdaje, které jsou pokryté nejasnými a velmi nejistými příjmy – to je konec konců i problém zastropovaných cen energií, kde se sice vláda zavázala krýt rozdíl mezi skutečnými cenami energií a jejich limitní úrovní pro obyvatelstvo, menší firmy a možná i pro ty největší, ale jistotu o zdrojích nemá. Přitom se jedná o vyšší desítky miliard, které se mají odvádět z prodeje energií (80 miliard), z vybraných bank (30 miliard) a které mají platit další energetické firmy (10 miliard). Nikdo není dnes schopen odhadnout, co se vlastně podle nového zákona vybere. Hodně záleží na vývoji cen energií, ale také na vývoji inflace a od ní se odvíjející měnové politiky ČNB a v neposlední řadě záleží také na přístupu firem, které mají tyto peníze odvádět a budou se jistě snažit o daňovou optimalizaci, tedy o odvod co nejnižší.

Dá se tedy s celkem rozumnou jistotou předpokládat, že příští rok přijde vláda s požadavkem navýšení schodku, jako to udělala letos. Opět zatne zuby, vyslechne názor opozice, ale pak si to prohlašuje a politický kalkul jí vyjde: celý rok držela své sliby, měla ty nejlepší úmysly, ale pak se to nějak zvrtlo, ale ten problém proběhne médii za týden a to je pro tuto slabou a vratkou vládu samozřejmě stravitelnější, než dělat to, co by skutečně demokratická a silná vláda v dané situaci dělat měla:

Předstoupit před veřejnost s pravdivým obrazem o naší situaci, která je neutěšená, riziková a vyžaduje určité oběti. Předložit plán nutných reforem a v široké spolupráci napříč politickým spektrem je začít prosazovat. Odhodit ideologii a uplatnit místo ní odbornost.

Je přece dost jasné, že těžiště problému našich veřejných financí je na straně výdajů a že bez reformy sociálního zabezpečení, zejména penzijního pojištění a bez změny financování zdravotnictví se nikam nepohneme. Ubývá lidí, kteří na tyto účely přispívají ze svých příjmů a přibývá lidí, kteří na tyto peníze mají nárok. Pokud se toto nezmění, budou mandatorní výdaje narůstat nad dosažitelné příjmy, strukturální schodek se bude financovat dalším zadlužováním a z toho nakonec bude státní bankrot: ekonomika ztratí důvěru investorů, protože bude troufale projídat půjčené peníze, dojde k oslabení kurzu, zdražení dovozů, poklesu vývozů, snížení výkonnosti a dalšímu poklesu příjmů státní kasy. Chytří lidé se odsud včas odstěhují, čímž tato země přijde o nejcennější kapitál, který má.

Jestli tato vláda spoléhá na nějakou časovou rezervu, měla by si pozorně prostudovat příběh britské premiérky Trussové, která navrhla svůj „minirozpočet“ koncem září a na svou funkci rezignovala o měsíc později. Tak to vypadalo, když důvěru trhů ztratila 6. nejsilnější ekonomika světa. Jak to dopadne v našem případě? Půjde to ještě rychleji, nebo se jako malá země můžeme déle schovávat ve stínu obecné pozornosti?

Myslím, že pan prezident by svým vetem k zákonu o státním rozpočtu na příští rok dal opět této vládě šanci si celou situaci pozorně promyslet a postoj změnit. Obávám se však, že by to stejně nepomohlo, vládní poslanci by jako praví křupani jeho veto jen pohodlně přehlasovali a odspěchali na oběd.

Margita Balaštíková