Paradox

Když se nám narodilo první dítě, uvědomila jsem si jeden paradox: když chcete stříhat a česat nebo opravovat vodovody, musíte jít do učení, složit zkoušky a získat výuční list. Když se vám narodí dítě, stáváte se rodiči a nemusíte se učit nic. Prostě vám kojence dají do náručí a starej - přebaluj, krm a vychovávej podle svého. Podobným paradoxem procházejí i politici. Nikdy se tou profesí nezabývali, viděli ji jen v televizi, ale ucházejí se o nejvyšší ústavní funkci, aniž by vůbec mohli vědět, co ta funkce obnáší. S prvním dítětem v náručí jsem také věřila, že to zvládnu snadno ... dnes jenom doufám, že jsem to snad zvládla a snadné to tedy rozhodně nebylo.
Když jde o nejvyšší ústavní funkci na pět let, není to jen paradox, je to velké riziko. Lidé, kteří politiku nikdy nedělali, kteří se náhle probrali a po celoživotní kariéře v úplně jiných oborech se rozhodli, že budou výbornými prezidenty této republiky, jsou kaskadéři. Zdůrazňují své morální přednosti, ale to je stejné, jako kdyby letadlo s cestujícími mělo být svěřeno pilotovi, který sice nikdy nelétal, ale je to čestný a pravdomluvný člověk. Bála bych se s ním letět a bála bych se prezidenta, který se teprve bude učit, jak se ta funkce vykonává.
Řeknete, že prezident nemá vlastně moc pravomocí a že tedy nemůže nic pokazit, hlavně by měl dobře reprezentovat. To si nemyslím. V celé ústavním systému je prezident vybírán všelidovým hlasováním. i když vyhraje volby jen o pár hlasů, dostává velmi silný mandát, a jak jsme viděli v minulých 30 ti letech, s tímto kreditem stačí pouhé slovo, stanovisko nebo komentář, kterým prezident ovlivňuje velmi citelně vývoj v celé řadě oblastí. Prezident může být velmi silným zastáncem občanů, pokud bude schopen jejich zájmy vnímat a prosazovat.
K tomu ještě jedna poznámka: strany pětikoalice velmi silně zdůrazňují, že jsou stranami demokratickými, protože právě o jejich demokratičnosti vzniká výrazná pochybnost. Demokratický systém je založený na oddělení a vzájemné nezávislosti moci výkonné, zákonodárné a soudní. Spojením pěti jinak nesourodých politických stran došlo zároveň k pevnému propojení moci výkonné (vláda) a moci zákonodárné (Poslanecká sněmovna + Senát). O moci soudní to zatím neplatí, i když některé iniciativy naší justice svědčí o tom, že politické zájmy soudní orgány vnímají a své preference uplatňují. Bohužel se to zřetelně týká i instituce nejvyšší, tedy Ústavního soudu.
Pětikoalice nebyla schopna najít vlastního kandidáta na nejvyšší ústavní funkci - je tedy jasné, že se buď na nikom neshodla, nebo prostě nenašla ve svých řadách nikoho, kdo by měl reálnou šanci na zvolení. Podpora tří nezávislých kandidátů je křečovitou snahou opět spojit hlasy a získat vliv i na poslední z nejvyšších ústavních funkcí - aby vláda mohla již zcela svévolně rozhodovat, Parlamentem si svá rozhodnutí nechat schvalovat a prezidentem bez výhrad podepisovat. Mohou to nazývat demokracií, ale pak už to bude jasná totalita.