Výhrady českého ateistického levičáka

Lucie Amálie Sulovská uveřejnila na svém blogu článek s názvem Okno do duše českého levičáka I. Římská jednička patrně naznačuje, že půjde o celou sérii článků popisujících stupiditu, nevědomost a nanicovatost těch, které Lucie Amálie Sulovská označuje termínem levičáci.  Po přečtení jejího elaborátu mi to nedalo a rozhodl jsem se její katolickou idylku trochu nahlodat, nakřápnout, narušit, už jenom z toho důvodu, že čtenost tohoto jejího článku je velmi vysoká, stejně jako karma, což je při všech těch zobecňujících tvrzeních, nepřesnostech a nedorozuměních, které jsem měl možnost zaznamenat, přímo úděsné. Řekl jsem si, že toto její evangelium si zaslouží reakci.

Český antiklerikální postoj není věc, kterou by lidé v této zemi zastávali jenom tak ze srandy. Je to postoj, který má své opodstatnění a který vznikl z poměrně snadno dohledatelných příčin. Samozřejmě že byl a je živen, nafukován a vyfukován různými názorovými proudy, politickým a hospodářským vývojem, demagogií a hlupáctvím, či různými zájmy různých lidí a hnutí v průběhu času. Přesto však nejde o něco, co by se dělo bez příčiny. Není kouře bez ohně.

De Ecclesia

Pokud někdo slovem církev označuje veškeré křesťanstvo, nečiní po mém soudu nic zas tak špatného, protože slovo církev, latinsky ecclesia, znamená shromáždění, společenství následovníků, tedy jakousi sumu všech křesťanů, církev v obecném slova smyslu. Samozřejmě, že v našich končinách se bude tento význam slova církev do značné míry překrývat s církví římskokatolickou, která od dob rekatolizace českých zemí disponuje největším počtem věřících, v minulosti také disponovala největším vlivem, mocí a majetky. Je sice nepřesné se takto o křesťanech vyjadřovat, ale myslím si, že to není nic, co by nějak zásadně muselo vadit, ostatně znám křesťany, kteří slovo církev v obecném slova smyslu používají. Pravda ovšem je, že římskokatolická církev je z pochopitelných příčin nejvíc na ráně.

V tomto článku mě zajímá především římskokatolická církev a především její činnost provozovaná v realitě tohoto hmotného světa. To, co o církvi řekl Ježíš Petrovi a jak to vlastně myslel, je pro mě v tuto chvíli irelevantní, protože jde o literární postavu, které mohl různé výroky vložit do úst prakticky kdokoliv. Ježíšovy inspirující výroky, zázraky a učení jsou pro mě v tomto článku irelevantní také proto, že církve všech možných denominací v historii soustavně a vědomě překrucují a přestupují to, co považují za učení zjevené samotným spasitelem. Nejen, že o historického Ježíše v křesťanství vůbec nejde a je tedy vlastně zcela jedno, jestli někdo takový někdy žil, ale i Ježíš-literární postava z evangelií sloužila a slouží v mnoha situacích jenom jako reklamní ksicht, trademark, značka, logo, které má jenom částečnou souvislost s tím, co církve skutečně konají a konaly.

Jan Hus a Písmo versus Tradice

„Jan Hus je náš, a kdyby něco, byl to tlusťoch,“ takhle by se dala shrnout ta část článku od Sulovské, kdy vyčítá levičákům, že se opovažují si přivlastňovat Jana Husa pod dojmem z filmů Otakara Vávry a románů Aloise Jiráska. Ano, ovšem, že Hus byl katolický kněz a zřejmě i hluboce věřící člověk. Nicméně jeho činnost opět měla své příčiny, které on nazýval zlořádem v církvi. To, čeho si na Janu Husovi nejvíce cením, není jeho náboženská víra, ale ochota a odhodlání prezentovat své postoje, zájem na poznání pravdy i navzdory mocným. Opět, Hus se do toho nepouštěl jenom tak ze srandy, nebo že by si řekl „Tak, a teď budu kacíř!“ Byly to věci, které ho jako křesťana i jako člověka obecně trápily, upozorňoval na ně a žádal nápravu.

Jan Hus, John Wycliffe, Martin Luther a další reformátoři, došli k závěru, že církev v jejich současnosti je institucí, která se odklonila od svého poslání. Podle katolické nauky jsou pramenem víry Bible a církevní tradice. Jenomže skutečnost je taková, že jde o jednu a tutéž věc. Bible totiž není nic jiného než písemný záznam ústní tradice. Písmo je tradice. Martin Luther formulací své doktríny sola scriptura udělal jen to, že řekl: tato starší tradice je platná, tuto novější tradici odmítám, protože je příčinou současného stavu církve, se kterým nesouhlasím. Troufalost reformátorů, ona „pýcha“ kterou si katolická strana konfliktu tolikrát proplachovala ústa, samozřejmě nakrkla církevní špičky, protože v konečném důsledku představovala ohrožení jejich moci a společenského vlivu. A to není hochu sranda, tady sranda končí. Eto očeň važnoje, protože my, hochu, my nejsme jen tak někdo. Nám to tady dal na povel sám bůh!!!

Duchovní moc

A tady je důležité si uvědomit to slovo MOC, kterou církev ve středověku disponovala. Byla to duchovní moc, kterou měla nad každým jedním člověkem, a na každém ji vymáhala. Nevěřit v jejich boha = smrt. Být Žid = ghetto, diskriminace, občas pogrom a smrt. Nejpozději od roku 1140 byly uzákoněny povinné církevní desátky, kdy rolníci museli církvi odvádět desetinu z úrody, řemeslníci desetinu své produkce. Když je někdo odmítl platit, snadno se stal kacířem. Pokud si zadáme do wikipedie heslo „Desátek“, můžeme dočíst následující:   

„V roce 1230 odmítli obyvatelé Stedingu (oblast v Sasku) platit desátky Brémskému arcibiskupovi. Ten na ně proto uvalil klatbu. Stedingové se však nezalekli jeho hrozeb a setrvávali ve svém odporu k jejich placení. Arcibiskup požádal papeže Řehoře IX., aby vyhlásil křížovou výpravu proti „heretikům“. Papež považoval odpírání desátků za tak kacířský čin, že žádosti ihned vyhověl. Dne 25. 5. 1234 křižáci po urputné bitvě nad rolníky zvítězili. „Kristovi vojáci“ v boji zabili u obce Altenesche na 6000 rolníků (což byli téměř všichni Stedingové). Protidesátkové povstání obyvatel ze Stedingu tak bylo krvavě potlačeno. Tisíce mrtvých rolníků však zdaleka nebyly posledními, které církev kvůli desátkům zabila

…

Velmi ostře se proti desátkům stavěli také husité. V Manifestu táborských hejtmanů z roku 1430 píší: „Přijímají od lidu desátky. Na kázáních je vymáhají, jako by se odevzdávaly poprávu a tvrdí, že lidé jsou povinni je dávat. V té věci hlásají lež a nemohou dokázat z Nového zákona, že by byl Pán Ježíš Kristus kdy přikázal dávat desátky.(problém je však ten, že pramenem víry je i církevní tradice a ta placení desátků ukládá zákonem – pozn. aut.) Je sice pravda, že ve Starém zákoně byl příkaz o dávání desátků, z toho však nemohou odvodit, že i nyní je křesťanský lid povinen je dávat. Vždyť tento starozákonní příkaz o desátcích ztratil platnost umučením Kristovým právě tak, jako ztratil platnost příkaz o obřízce. Dejte tedy pozor, milovaní, a uvažte, jak velice vás svádějí vaši biskupové a učitelé a jak vám sypou prach do očí požadavky a výroky, které nelze prokázat. Vždyť náš Pán Ježíš Kristus praví v 2. kapitole u Lukáše: „Dávejte almužnu !“, ale neříká: „Dávejte desátky ze svého jmění.“

To, co v prvotní církvi začalo jako dobrovolné přispívání za účelem pomoci potřebným, se ve středověku stává ekvivalentem vybírání výpalného. K provozů klášterů jsou církvi darovány i celé vesnice – pochopitelně i s lidmi (třetí stav, poddaní, plebs, kasta nedotknutelných, takoví levičáci, dalo by se říci).

Dalším zdrojem financování církevních aktivit bylo také obchodování s odpustky. Ve své nejobskurnější podobě vlastně šlo o obchod s božím odpuštěním. Boží odpuštění bylo jakožto komodita církví prodáváno za peníze a jiné obchodovatelné artikly. Z určitého pohledu můžeme tuto aktivitu přirovnat k emisím cenných papírů, prostřednictvím kterých církev financovala své aktivity, ať už šlo o stavby, investice, vedení válek a křížových výprav, apod.

Nic neděsí ubohého hříšného křesťana tolik jako představa že se bude plazit očistcem. Ale nezoufejte, je tady řešení! Kupte si boží odpuštění a z utrpení v očistci se stane procházka růžovým sadem! Na výsostech bude vaše duše jásat a plesat, jo a mimochodem tím přispějete na naši válku s Turky. Dejte minci Kristu! Solidní marketing, PR, strategie, inovace, růst, zisk a všeobecné blaho celého křesťanského světa.

A pak se objeví někdo, kdo kazí tenhle dobře rozjetý byznys. Věřme tomu nebo ne, ale fakt se už tehdy našli lidé, kterým tohle počínání připadalo nesprávné. Luther například formuluje doktrínu sola fide, pouhou věrou je člověk spasen. Boží odpuštění se prý nedá koupit. No řekněte, není to na pěst? Ani sto tisíc poprav tohodle kacíře by už církvi nevrátilo všechen ten ušlý zisk.

Služebníci nehodní

Další věcí, kterou bych rád okomentoval, je Husovo tvrzení, že pokud je kněz či jiný klerik služebníkem nehodným (špatným člověkem), věřící by ho neměli poslouchat a neměli by od něj přijímat svátosti, proti čemuž Lucie Amálie Sulovská namítá, že by to mělo za následek anarchii. Vím o jednom katolickém faráři, který přímo takovou ukázkou nehodného služebníka. Vozí si zadek v Passatu, pronajímá prostory na své faře a nájem bere do své kapsy, zastává vlivnou, dobře placenou funkci a údajně má milostný poměr. Mně osobně je to celkem jedno, ať se chová, jak chce a ať klidně porušuje pravidla daná vlastní církví. Jenom mi přijde nechutné být katolickým věřícím v jeho farnosti, vědět o tomhle a chodit na jím celebrované mše, zpovídat se mu, přijímat od něj eucharistii a nechávat si od něj vykládat o Ježíši, morálce, a křesťanských ctnostech, jakými jsou například cudnost nebo chudoba. Ale zřejmě je lepší mít takového kněze než nemít žádného. Ale to je věc katolíků, já jako ateista se jenom dívám a dobře se u téhle marnohry bavím.

Argument Sulovské se náramně podobá argumentu, který slýchám, když se někdo baví o politicích, o jejich nešvarech a potřebě je vyměnit. A skoro vždycky zazní věta typu: „No jo, ten <doplňte jméno> je sice gauner, ale aspoň je to profesionál a umí v tom chodit.“

Kněží jsou totiž podle katolické nauky svatí mužové. Je lhostejno, zda jsou hříšní nebo spravedliví. Prošli magickým rituálem, při kterém jim byla propůjčena schopnost měnit oplatky v tělo Žida z prvního století, které po pozření očistí člověka od hříchu. Vzepřít se jim a požadovat aby byli těmi, jejichž úctu a postavení si nárokují, je kacířství a vedlo by to k anarchii.

Směrem k současnosti – Nabytí církevních majetků

Už před vznikem křesťanství bylo ve starověkém světě běžné, že kněží různých náboženských kultů dostávali do užívání statky vybudované na náklady vladařů a velmožů. Středověká Evropa spadající pod duchovní moc katolické církve nebyla žádnou výjimkou. Bylo by ovšem naivní si myslet, že veškeré dary katolické církvi byly dobrovolné, případně, že šlo o velkorysá gesta zbožných šlechtických rodů. Důležitou úlohu pochopitelně sehrála role, vliv a postavení církve, či existenciální strach věřících donátorů o to, co bude, až jejich hříšný život skončí. V řadě případů šlo o dary vynucené s pomyslným nožem na krku donátora, či regulérním podvodem. Jedním z prvních takových podvodů byla tzv. Konstantinova donace, padělaná listina údajně z poloviny čtvrtého století (ve skutečnosti vznikla mezi roky 750-850) ve které měl císař Konstantin darovat papeži Silvestru I. vládu nad Římem a nejbližším okolím a měl přidělit Římu nadřazené postavení nad patriarcháty v Konstantinopoli, Antiochii, Alexandrii a Jeruzalému. Padělek, který stál u zrodu pozdějšího papežského státu. Bylo by naivní si myslet, že byl jediný.

Závěr

Hlavní věc, kterou Sulovská ve své sondě do duše hlupáckého levičáka opomíjí, je skutečnost, že ta církev, ke které se hlásí, měla v době, kdy se počíná český antiklerikálního postoj, absolutní duchovní moc nad každým člověkem v Evropě. Pochopitelně, je asi na místě přiznat, že tehdy asi ani nic lepšího nemohlo být. Rozlišování mezi sekulárním a náboženským tehdy ještě neexistovalo. Náboženství bylo politika a politika byla náboženství. My však dnes můžeme být rádi, že tato duchovní moc byla skopána, zmlácena a zkrocena železnými pěstmi reformace, humanismu, osvícenství, vědy a sekularismu. Už nejsme feudálními nevolníky, kteří mají držet hubu, platit desátky a chodit ke zpovědi a na mše. Jsme občané sekulárního státu, který nám přiznává jistá práva svobody, mj. i svobodu náboženského vyznání, ty práva a svobody, které byly katolické církvi v 19. Století trnem v oku a jednala proti jejich zavedení, kde to jenom šlo. Díky tomu dnes můžeme žít ve společnosti, kde člověk není povinen přijímat a věřit v to, co tato duchovní moc vymáhala i za cenu fyzické likvidace a brutálního násilí.

Co mě se týče, křesťané by si měli uvědomit, že jsou v této zemi menšinou. Jako ateista nemám zájem na tom, aby jejich náboženské instituce byly financovány státem. Desátků už naši věřící předkové zaplatili více než dosti. Už více než dosti darovali dobří křesťané svaté matce církvi v doufání, že jim pánbů odpustí jejich špínu. Sloganem příznivců církevních restitucí se stala mantra, že se má vrátit to, co bylo ukradeno.  Okej, ať se to teda vrátí, jednou a provždy a už ani kačku navíc. Dále nemám zájem na tom, aby za státní peníze byla vyučována křesťanská teologie, stejně jako jakákoliv jiná teologie. Ať si členové církví platí vzdělání svých duchovních a provoz škol sami. Teologie jakožto obor podle mého názoru nenáleží do kánonu vědy, když nedokáže definovat a ověřitelně dokázat předmět svého zkoumání.

Mám už po krk všech těch Doteků víry, Křesťanských magazínů, Příběhů obrácení a jiné náboženské propagandy, která zaznívá z veřejnoprávních médií. Mám už po krk všech těch katolických myslitelů, kteří o ateismu, o kterém ví houby, vykládají horem spodem, ale hlas ateisty, který by tuto pozici obhajoval a současně ukazoval fakáč vší té náboženské fantasmagorii z těchto médií nezazní ani náhodou a když už, tak pod dozorem různých komentátorů, kteří k tomu hned přiloží komouše a nacisty.

Náboženství? Jo, ať si každý věří, jakým nesmyslům chce. Církev? Jo, ať je každý členem takového spolčení, jaké se mu líbí. Ale myslím si, že není třeba tuto činnost financovat státními penězi. Nehodlám odvádět desátky. Nehodlám přihlížet obnově duchovní moci katolické církve v této zemi. Nehodlám tuto činnost sponzorovat.