Jan Hus očima nevěřícího

Ano, je to s křížkem po funuse. Zamyšlení nad Janem Husem a jeho významem pro ateistu, či prostě jen člověka nábožensky lhostejného.

Už jsem to slyšel od katolíků hodněkrát. Jan Hus nebyl proti církvi, byl to kněz, byl katolík, byl to tlusťoch, byl to kacíř, který musel být zastaven, třeba i násilím a náš klérus, SVATÝ, protože katolický, ho poslal spravedlivě a svatě na smrt, kterou si zasloužil. Jan Hus je naše věc, my jsme si ho soukromě (i když nám tehdy patřila půlka Evropy) sami pro sebe upálili, nestrkejte nám do něj nos, je to vnitřní záležitost církve.
A je celkem zřejmé, proč určití katolíci tento názor zastávají. Jsou to často ti, kteří se ukájejí pohledem na rozsáhlou a komplexní strukturu církevní instituce, metaforicky připomínající architekturu katedrál. Je to cosi jako manažersko-byrokratické porno, povýšené na to největší a nejsvětější dílo pod sluncem.

Jsou katolíci, kteří vám v soukromí přiznají, (jako jeden nejmenovaný bývalý český muslim EHM! EHM!), že příběh o Ježíši a mnoho prvků katolické teologie a liturgie jim připadají úplně absurdní a nedají se brát vážně, ale že církev jakožto organizovaná instituce se svými funkcemi, svátostmi, řeholními řády, školstvím atd. je prostě tak skvělá, že toho boha vidí v ní samotné, v její struktuře, uspořádání a funkčnosti. Což je samo o sobě na palici, protože jsou i lidé, kteří mají podobně vzrušující stavy když si uvědomí že jsou součástí struktury třeba Babišova Agrofertu. Tribalismus. Ostatně tuhle věc řeší i děcka když jdou do puberty. Jsem v partě lidí a někam patřím. Jéééj, to je vodvaz!!!
Zpět k Husovi. To že byl věřící, že byl kněz a že byl členem katolické církve (což musel být v 15. století každý, pokud ho nelákala kariéra vyvrhela a potenciálně také předčasně zesnulé mrtvoly), není to hlavní, i když to katolíci v souvislosti s ním vždycky uvádějí na prvním místě. A není to ani poloha církevního reformátora, z jehož odkazu čerpal Luther a jiní, to by byla jenom jiná forma tribalismu, my vs. oni.

Tou nejcennější věcí na Husovi ani není ta poloha sociálního revolucionáře (provádějícího revoluci “pod rouškou náboženství”), kterou mu z velké části uměle přišili Zdeněk Nejedlý, Otakar Vávra a komunistická mašinérie v 50. letech. Ne.

Tím hlavním, co na Janu Husovi je obdivuhodné pro každého člověka bez ohledu na to, v co věří, a současně důvod, proč Husa jak katolíci tak i komunisté a jiní lidé posedlí funkčností organizace nenávidí, je že to byl člověk, který se postavil šikaně instituce. Který ukázal na to, jak je ta “skvělá” organizace, se svou hierarchií a uspořádaností hnusná a plná lidí, často ve vlivných pozicích, kteří by za jiných okolností patřili mezi tu největší morální špínu společnosti a zde rozhodují o životech ostatních. Lotři, které by každý vyhnal ode dveří svého domu s holí v ruce, se v kněžském rouchu stávají nedotknutelnými, a ostatní mají povinnost je poslouchat. Hus ukázal na zrůdný stav, který mnoho organizovaných uskupení sdílí i dnes, od církví, úřadů, přes korporátní firmy až po guerillové bojůvky. Odlidštěný stav, který je výsledkem praxe, kdy vyplněné kolonky, podle předpisů vykonané obřady, ideologicky nezávadné úkony, dodržování různých šikanózních a absurdních opatření a bezmezná loajalita vůči diktované ideologii má větší cenu než upřímně podaná ruka a poskytnutá pomoc, dobře vykonaná práce, dobrá rada, či spravedlivé rozhodnutí.

Hus se stal archetypem reformátora jakékoliv organizace, nikoli jen církve. Člověka, který boří, aby mohl stavět jinak a lépe. Člověka, který řeže do rány, aby z ní vytekl hnis a ona se mohla zahojit. Je to člověk, který se postavil moci instituce, postavil se její šikaně a jejímu hnusu a nepodlehl jim. A to je ta nejcennější část jeho odkazu pro každého člověka.