Chápu, že tímhle blogem asi rozpoutám bouři nevole a řečí typu „co nás tady chceš poučovat“ a podobně hlupáckých reakcí, na které bych rád odpověděl předem, ať to je z krku. Takže, ze všeho nejdřív: Nechci nikoho poučovat. Prostě píšu blog, kde publikuju svoje názory. Ano, dělám to proto, že mě to baví, asi i proto, že na mě byli rodiče zlí, nebo že jsem zralý pro cvokaře, jak mi tamten církevník s velkým C onehda psal, ale jako co? Baví mě to, tak to dělám.
Ti vás, kteří takzvaně vědí svoje a nemají zájem se nechávat poučovat, nemají zájem se něco dozvídat a nestojí o názor někoho jiného, pro vás mám radu: NO TAK TO K***A NEČTĚTE! VĚZTE SI SVOJE A NENECHTE SE RUŠIT! Já totiž o vaše názory a poučování okořeněné urážkami a pohrdáním taky nemám zájem, nečtu je a nehodlám se s nimi zahazovat. Tolik tedy na vysvětlenou, nechme tedy adresáty tohoto vzkazu v klidu opustit tuto stránku a pojďme k věci.
Úmrtí čtyř českých vojáků v Afghánistánu, o kterém média informovala před dvěma dny, opět rozproudila diskusi o tom, co vlastně naše armáda má v cizině co dělat, že přece má sloužit k obraně státu a pochopitelně si rýpnuli i ti, kteří tvrdí, že čeští vojáci jsou žoldáci, že se oni i jejich rodiny mají nespravedlivě dobře za naše prachy a podobně.
Ano, jednou z funkcí armády je obrana území a občanů státu. Další její funkcí může být obrana zájmů státu. Protože, milí občané, jestli jste to ještě nezaregistrovali, islám vede proti evropské civilizaci už nějakých 600 let soustavný džihád. Uvědomme si, prosím, širší kontext, do kterého řadíme misi naší armády v Afghánistánu. Je to boj s islámským fundamentalismem.
Každý, kdo se trochu více zabývá vojenstvím – ať už v jakékoliv historické době, vám řekne, že je vždycky lepší přenést boj a tedy i armádu na území nepřítele a udělat to dřív, než to nepřítel udělá vám. To je ten důvod, proč se západní spojenci vrhli na blízký východ. Pokud islamisté ten boj přenesou sem, potom jsem velmi zvědav, kdo tady bude dál mít kecy o žoldácích.
Nenechme se ukolíbat tím, že nám se nemůže nic stát. Může. Vůdce Islámského Státu to s tím kalifátem myslí smrtelně vážně, když hodlá pro islám zabrat celý Balkánský poloostrov a Španělsko. Muslimové z Evropy se angažují v bojích na Blízkém východě, přímo s cílem nabrat zkušenosti a potom rozpoutat džihád v Evropě. Nejde o nějaké ojedinělé snahy osamělých pěšáků, je to celý komplex, který pozvolným samopohybem postupuje v islamizaci Evropy. Islamizace škol, vytěžování a zneužívání multikulturalismu, snahy o zavedení paralelního systému práva, zneužívání náboženské tolerance, sluníčkářští intelektuálové, kteří říkají, že je třeba zvýšit tok muslimských přistěhovalců do Evropy, i přesto, že s tím většina lidí nesouhlasí…
Islám jako ideologie je náš nepřítel. Dobrý soused Abdul, Omar, nebo taky Lojza či Vláďa, nejsou naši nepřátelé. Nicméně, islám a islamizace může být příčinou toho, že se jednoho dne může jeden z nich sebrat, zaklepat na naše dveře a v příštím okamžiku si bude čepel jeho nože razit cestu našimi vnitřnostmi. A co potom?
Je třeba si uvědomit, že islám jakožto ideologie není slučitelný se životem evropského typu. Islám se vždy snaží odstranit všechno, co je jiné a nahradit to sebou. Nevěřím pohádce o tom že „někdo má jiné hodnoty“. Existuje soubor obecných lidských hodnot, které jsou společné každému člověku bez rozdílu. Pěkně je vystihuje článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv:
“Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“
Tohle je něco, co se ukázalo jako lepší a prospěšnější než soubor hodnot vymáhaný náboženstvím. Tohle naši předkové objevili pro celý svět. Na tomhle naše západní společnost funguje. A proto je s islámskou ideologií v konfliktu, ať chce nebo ne. Nejde o nic menšího.
Abrahámská náboženství nenávidí rovnost, nenávidí svobodu a rozum, nenávidí lidskou důstojnost a nepřiznávají člověku žádná práva. Pouze mu laskavě sem tam házejí nějaké drobky v případě, že dostatečně intenzivně ohýbá hřbet a líže paty.
S těmito hodnotami nedokážou normálně žít ani ti, kteří je chtějí prosazovat se zbraní v ruce. Být ateistou v muslimské zemi je jako být v blázinci, kde se všechny starozákonní absurdity zcela vážně a samozřejmě realizují. Existují velice dobré důvody, proč je imigrace z muslimských zemí do Evropy početnější než v opačném směru. Lidé chtějí normálně žít. Jenomže vzdát se své víry není snadné. Pokud se muslim rozhodne dekonvertovat, čelí mnoha problémům. Jednak opouští vlastně celou svoji dosavadní představu o světě a výměnou za to nedostává nic víc než to, čeho dosáhne vlastními silami. Pro bývalé souvěrce a rodinu je odpadlíkem od víry, který zasluhuje smrt a musí se často skrývat, utíkat a podobně. A tak islám velmi pevně svírá i ty své věřící, kteří nežijí v místech, kde dominuje.
Ať chceme nebo ne, jsme v konfliktu s islámem, který se chce šířit, který chce vládnout a neptá se na to, co si myslí lidé, ať už věřící nebo nevěřící. Vždycky si bude chtít vymoct maximum na každém. A to je jedna z věcí, o kterou se v Afghánistánu bojuje, za kterou naši vojáci nasazují své krky. Obdivuji jejich odvahu, obdivuji to, jak zvládají situaci a překonávají překážky. V tom, co dělají, patří k těm nejlepším a zaslouží si náš respekt.
Říkám to znovu: Pokud islamisté přenesou tento boj na naše území, ještě s láskou budeme vzpomínat na ty časy, kdy jsme se tady měli dobře v našem sekularismu a lhostejnosti, zatímco naši vojáci v zahraničí nasazovali své životy.
