Víra jako tvrz, která člověka chrání, či víra jako vězení, které člověka omezuje? Víra jako prostá nálepka, barva dresu, příslušnost k nějaké partě, či víra jako osobní záležitost? Jako věřící jsem se klonil spíš k té osobní záležitosti, do které mi mí souvěrci neustále mluvili a měli potřebu ji upravovat. A jaké to tedy bylo? Na následujících řádcích se pokusím nastínit v několika přirovnáních svoji zkušenost s vírou v boha.
Je rozdíl, když se hovoří o víře v boha a když se v něj fakt věří. Myslím si, že záleží na povaze toho kterého člověka. Mně přišla náboženská víra zprvu jako bezpečná tvrz, co mě chrání před zlem a nepravostmi okolního světa, ale s rostoucím poznáním se z bezpečné pevnosti stalo vězení, kde vládne víra, silně podporovaná hlupáctvím. V určitých případech je hlupáctví od víry neoddělitelné. Tím neříkám, že věřící lidé mají na hlupáctví monopol. Hlupáctví je v každém člověku. Jde jenom o to, jak moc je ten který člověk ochotný své hlupáctví vystavovat na odiv.
Víra člověka v hlupáctví přímo podporuje. Odrazuje ho od rozumu, který pokládá za příčinu všeho zla ve světě. - "Doufej v Hospodina celým srdcem svým, a na rozumnost svou se nespoléhej," zpívali jsme jako děti v nedělní škole. Lidská touha po rozumu údajně způsobila nejhorší hřích člověka proti bohu, totiž dědičný hřích. Co z toho plyne? Zahoď rozum, tu děvku ďáblovu, a věř jako dítě, jako prosťáček. Věř nekriticky, věř naivně, věř bez mrknutí oka, věř bez náznaku pochybnosti. V ideálním případě věř jako naprostý hlupák, to je totiž ta největší ctnost.
Ovšem, zatímco se jednomu může víra jevit jako vězení, kterého je třeba se zbavit, pro jiného zůstává bezpečným hradem, kde je mu dobře a chce v něm setrvávat. Je to něco podobného, jako když při sexu experimentujete s pouty. Jednomu typu lidí se to nelíbí, protože je to omezuje, uráží a ponižuje. Druhému typu lidí se to líbí, protože tím, že jsou spoutáni, omezeni a jejich věznitel si s nimi může dělat, co chce, zbavuje je to odpovědnosti za sebe samé. Nemohou dělat nic jiného, než se podvolit, což jim připadá slastné, osvobozující.
Myslím si, že s vírou a ateismem je to něco podobného. Jsou lidé, kteří ve víře trpí, protože je omezuje a oblbuje a chtějí se jí zbavit. A pak jsou lidé, kterým víra vyhovuje, protože je zbavuje odpovědnosti za sebe samé. Tu přebírá jejich věznitel, totiž bůh. Nemusejí se trápit obtížnými otázkami, protože všechny už jsou zodpovězeny. Jak řekl jeden věřící diskutér na i-ateismus.cz: „Pravda k věřícímu přichází sama.“ Ano. Pravdu diktuje bůh, přes duchovenstvo a svaté texty. Mohou to být klidně výmysly a ničím nepodložená tvrzení. Ale pocit slasti plynoucí z odejmutí odpovědnosti za sebe sama poskytuje přílišné pohodlí, než aby věřící pochyboval, nehledě na to, už jen samotný akt pochybování o víře je považován za hříšný.
Víra člověku káže pohrdat svým vlastním rozumem. Vždyť kvůli němu byl člověk vyhnán z ráje. Káže mu pohrdat svými vlastními schopnostmi. „Bez Boha bych to nedokázal,“ nebo „To ne já, ale Ježíš ti pomohl,“ nebo onen často zmiňovaný akt pokrytectví, kdy lékař vyléčí rodičům nemocné dítě a ti pak děkují bohu, namísto toho aby poděkovali lékaři. Proč? Protože jejich víra je vede k pohrdání lidskými schopnostmi. Lékař je pro ně jen nástroj v božích rukách. Proč mu tedy být za cokoliv vděčný?
Vztah věřícího člověka k bohu je něco jako vztah týrané ženy ke svému tyranskému manželovi, který ji bije, znásilňuje, jedná s ní jako s kusem hadru, nutí ji pohrdat vlastními schopnostmi, ale kromě toho také vydělává peníze, platí nájem a občas jí něco hezkého koupí. Ano, je to život ve strachu a utrpení. Ale na druhou stranu je zde jistota, že je kde bydlet a z čeho žít a, koneckonců, občas se k ní chová i hezky. A proto ho ta žena nenahlásí na policii, nedá ho k soudu, nebude proti němu vypovídat. Protože váha odpovědnosti za sebe sama a vyhlídka, že bude muset něčeho dosáhnout vlastními silami, v ní vzbuzuje strach a hrůzu. Větší hrůzu, než že ji násilnický manžel zase zbije a rozhodně ne naposledy.
Podobně i věřící člověk dobrovolně a mnohdy i zbytečně snáší od svého okolí a svých souvěrců mnohá příkoří, která mu připravuje jeho milující bůh, ale pořád má před sebou vidinu nějakého vyššího smyslu života, útěchu, že nakonec všechno dobře dopadne, nemusí sám nic vymýšlet nebo řešit, všechno má před sebou nalajnováno, stačí jít podle šipek. A i když se často musí brodit žumpou nebo kličkovat v kulometné palbě, pořád je to z jeho pohledu lepší než vlastním rozumem vymyslet řešení, aby takovou cestou už chodit nemusel, aby se v takových situacích už nemusel ocitat. To je pro něj mnohem hrůznější představa, než že se zase ocitne v žumpě, či před hlavní kulometu.
P.S.: Nejlepší duchovní učitelé jsou na diskusních fórech. Vědí přesně, jak to se životem, bohem a vesmírem je. Vědí nejlépe, koho milovat a koho nenávidět, co je dobré a co je zlé. Vědí všechno. Ti také notnou měrou přispěli k tomu, že jsem náboženskou víru odmítl a rozhodl se pro vlastní rozum a vlastní schopnosti. Díky, hoši a děvčata ze všech těch náboženských webů a blogů, i vy proroci a mudrci z diskusních fór všeho druhu. Jen tak dál a houšť, učte, poučujte, přednášejte, urážejte, trvejte na svém a vězte si ty svoje ubohé pravdičky najedenkrát do pusy. Tahle země potřebuje víc ateistů.
