Je islám nebezpečím pro Evropu?

Tato otázka je dnes velmi módní. Různí lidé se k ní vyjadřují různě, a tedy i já si přihodím svoji pomyslnou lopatu uhlí do pomyslných kamen. Čeští ateisté se většinou shodnou na tom, že islám není něco, po čem by nějak extrémně toužili, zvláštěpak při pohledu na fotografie z Íránu, na kterých se houpají na špagátě oběšení lidé, kteří byli soudem usvědčeni z ateismu. V prostředí našeho sekulárního evropského poloostrova (viděno v rámci Eurasie) to tak nemusí vypadat, ale v celosvětovém pojetí jsou ateisté nejvíce diskriminovanou menšinou na světě a pro islám je ateista tím nejhoším nepřítelem. Pokusím se vysvětlit, proč si to myslím.

Křesťanství, které do určité, dost podstatné míry tvoří základ evropské kultury, bylo v průběhu středověku a především novověku dosti podstatně změněno a zkroceno několika společenskými vlnami, hnutími, či myšlenkovými směry, mezi které řadím v prvním kroku reformaci, která nabourala a zrelativizovala autoritu katolické církve, renesanci a humanismus, které poukázaly i na jiný způsob vnímání světa než křesťanství Tomáše Akvinského a Aurelia Augustina, v druhém kroku osvícenství, racionalismus, zrod a rozvoj moderní vědy, průmyslovou revoluci, která zcela změnila uspořádání společnosti, dvě světové války, kdy během první se nazvájem po tisících pobíjeli dobří křesťané všech národností a jejich bůh si s ohledem na ně ani neuprdl, během druhé byl jen vyryt na opaskových přezkách těch kteří se pokusili průmyslovou metodou vyvraždit celé národy, což se mu s ohledem na biblická starozákonní genocidní vyprávění muselo velice líbit, pokud se tedy nebudeme handrkovat nad tím, který národ si vyvolil a nevyvolil a kterému pouze dělal vola. Vzhledem k tomu, že nejspíš neexistuje nikde jinde než v hlavách lidí, taková debata ani nemá cenu.
ZKRÁTKA, ve srovnání s tím, čím dříve bylo křesťanství v Evropě, je to dnešní křesťanství pouhým stínem té moci, kultury (nečtěte, prosím, tohle slovo vznešeně ve smyslu "vyspělé kultury", ale spíš takovým neutrálním, mírně pobaveným tónem) a uspořádání světa, nad kterým vládne Kristus, vůdce, král.

Dnes už nespatříte na návrší za vsí hořet čarodějnice na hranicích. Dnes už se nebudou katolíci s protestanty mlátit holemi po hlavách ve sporu o to, zda se kousek oplatky v rukou kněze mění v boha nebo ne. Dnes už si nebudou znezváření teologové obviňující se navzájem z hereze vypalovat oči, řezat varlata nebo vytrhávat jazyk, ale sednou si spolu k jednomu stolu a budou si celkem hezky povídat o tom, jak je ten pánbožko dobrý a jak jsou vlastně na jedné lodi. Dnes už se křesťané navzájem neexkomunikují z církve formulacemi nových vyznání víry, ale spíše se v duchu ekumenismu tak nějak sbližují a tak nějak si navzájem přiznávají, že na těch jejich konfesích něco je a že jim to snad pánbů odpustí.

Chtělo to nějakých 1500 let válek, politikaření, revolucí a především pokroku v lidském poznání, aby se křesťanství stalo aspoň trochu kristovským. V porovnání s těmi časy, kdy křesťanství skutečně vládlo a tvořilo souvislou kulturu a pohled na svět, dnes žijeme ve šťastných časech, aniž si to mnohdy uvědomujeme. Můžeme si dokonce dovolit nevěřit v boha, aniž by nás za to křesťané věšeli na šibenice nebo nám sekali hlavy. Vždycky to tak ale nebylo. Kazimierz Lyszczyński, umučen a popraven r. 1689 za to, že si do šuflete napsal traktát De Non Existentia Dei a někdo ho prásknul, je toho důkazem. 
My už náboženství v naší západní společnosti chápeme jako určitý vymezený segment, podobně jako máme politiku, kulturu, práci, obchod... tohle, tamto, a také náboženství. 

To však zdaleka není případ islámu. Tam, kde islám vládne, není jen nábožnství, je to celý pohled na svět, způsob života, druh kultury, systém práva, způsob státního uspořádání, způsob společenského žití. Tam kde vládne, je islám všude. Právě tak, jako dříve bylo křesťanství. Z pohledu islámu je Evropa něco jako řídce osídlená, ne moc kolonizovaná oblast. Muslimové jsou v Evropských státech menšinou, islámská kultura a způsob života nejsou příliš rozšířené, a navzdory všem snahám se zatím nedaří pořádně prosadit islámské právo, o nějakém islámském státu ani nemluvě.

A tohle je právě ten důvod, proč si myslím, že islám ve svých současných podobách představuje pro Evropu nebezpečí. Islám jakožto duchovní fenomén může být v mnoha věcech i pozitivní. Jenomže nejde jen o pouhé náboženství se svými dogmaty. Jde o celou soustavu mnoha prvků - kulturní fenomén, která se spolu s tímto náboženstvím šíří a snaží se nahradit kulturu na daném území původní.

Ruku v ruce s islámem kráčí v druhém kroku arabizace kultury - oblasti jako třeba Indonézie nebo Somálsko před příchodem islámu vypadaly úplně jinak. Ve třetím kroku pak jde s tímto náboženstvím i systém práva a pokud je to možné i islámské státní zřízení. Sekulární stát, nezávislé soudy a svobodná kulturní sféra jsou nepřítelem islámu. Muslim se má cítit v tomto hmotném světě jako cizinec. Čím výstředněji působí na své nevěřící okolí, tím víc ho to utvrzuje v názoru, že jde správnou cestou. Být muslimem a ještě výrazněji muslimkou, neznamená jen věřit po muslimském způsobu, ale také se tak oblékat, bavit, mít podle toho přátele, vychovávat takovým způsobem děti, vést takovým způsobem domácnost, chodit či nechodit na určitá místa, nebavit se s určitými lidmi, mít rád určité věci, nenávidět určité jiné věci, vidět tak svět a žít tak, zapletený do hotové pavučiny pravidel, nařízení, příkazů, zákazů, věřit a usilovat o to se zalíbit bohu. 

Z tohoto důvodu si myslím, že islám - nikoliv jako pouhé náboženství, ale jako celá soustava kulturně-společenských jevů je pro Evropu nebezpečím, pokud nám záleží na věcech, které máme rádi a které si nechceme nechat vzít, protože se pro nás ukázaly jako dobré, potřebné nebo příjemné.

Je pro nás Evropany nebezpečím, pokud chceme sekulární stát, sekulární soudní systém, svobodnou občanskou společnost, svobodu náboženského vyznání i svobodu od náboženství. Je pro nás nebezpečím, pokud se chceme veřejně dívat po krásných ženách či krásných mužích, pokud chceme mít sex pro potěšení, zažívat lásku, něhu, důvěru, porozumění a vzájemné souznění jednoho člověka s druhým v láskyplném vztahu nikoliv proto, abychom se zalíbili nějakému fiktivnímu božstvu, ale z lásky k drahému a milovanému člověku.

Je pro nás nebezpečím, pokud máme rádi vepřové maso, či pokud máme rádi své psy, kteří běhají po našich zahradách, chodí s námi po parcích a jsou našimi věrnými přáteli a mazly. Je nebezpečím pro ty z nás, kteří mají rádi divadlo, film, výtvarné umění a tanec. Je nebezpečím pro ty z nás, kteří rádi hrajeme, zpíváme, a posloucháme jinou než náboženskou hudbu a písně o jiných věcech než o tom, jak je bůh veliký. Je nebezpečím pro nás, kteří ctíme práva žen na samostatný život, práci, svobodu a rozhodování o sobě samé. Je nebezpečím pro všechny ty, kteří přišli na tento svět jako homosexuálové a lesbičky a touží po šťastném životě bez stigmatizace a pronásledování. Je nebezpečím pro ty z nás, kteří jsme se rozhodli odhodit fantaskní výmysly a mýtické povídánky o bohu a místo toho jsme se rozhodli řídit vlastním rozumem, vlastním citem, a vlastním poznáním. 

Řekl bych, že nám těch 1500 let strávených pod křesťanskou pokličkou stačilo, takže nevidím důvod, proč se hrnout pod tu islámskou. Chci žít ve šťastných časech a chci, aby v nich mohli žít také ti, kteří přijdou po nás. 

Nehodlám se houpat na špagátě za to, že jsem tím, kým jsem, a že mám rád to, co mám rád. A doufám, že vy také ne.