Stručné dějiny eura

Zažíváme dobu krize eurozóny. Tato krize nepřišla ze vzduchoprázdna. Má původ již v době vzniku této měnové jednotky a s tím, že nebyla zavedena z ekonomických, ale politických důvodů. 

Po druhé světové válce začala postupná evropská integrace. Byla to hezká myšlenka do které se však vmísily mocenské a ekonomické zájmy jednotlivých zemí a zejména nadnárodních firem a globální finanční elity, která šikovně dokázala využít mocenského soupeření jednotlivých států. Součásti plánů této elity byla i společná evropská měna, jako předstupeň celosvětové měny.

V roce 1989 došlo k pádu komunistického bloku a  berlínské zdi. S tím se dostala ihned na přetřes otázka sjednocení Německa. Aby k němu došlo bylo třeba souhlasu vítězných mocností druhé světové války: Sovětského Svazu, USA, Francie a Anglie.

Anglie vedená premiérkou Thatcherovou a Francie v čele s prezidentem Miterandem si dala podmínku. Sjednocené Německo má přijmout jednotnou evropskou měnu. Záměrem bylo oslabit pozici Německa v budoucí sjednocené Evropě.

Německý kancléř Helmut Kohl a jeho nejbližší poradce mluvčí Deutscher Bank Alfred Herrhausen byli vehementně proti. Nechtěli přijít o silnou marku. Ráno 30.listopadu 1989 jel ochrankou přísně střežený Alfred Heurrhaus svým vozem do práce. Když čekal na železničním přejezdu došlo k explozi. Jeho vůz byl rozmetán  na dálku odpálenou bombou. Vyšetření atentátu nebylo dodnes uzavřeno. Samotný atentát Kohlem hluboce otřásl. Od tohoto okamžiku již souhlasil s přijetím společné evropské měny Německem.

Euro bylo s velkou slávou plně v Evropě zavedeno ve většině zemí EU v roce 2002. Silná Británie prosazující zavedení společné měny v Německu euro nakonec nepřijala a prosadila si výjimku . Po zavedení eura vzrostly ceny a snížila se spotřeba. Centrální banka a banky reagovaly uvolněním úvěrové politiky. Tak jako v USA se lehkomyslně rozdávaly úroky, aby došlo ke zvýšení spotřeby.

Následoval rychlý a krátkodobý růst ekonomiky. Zvlášť silně se projevoval zejména v jižních státech unie, které se rychle zadlužovali. Tuto politiku podporovali i různé ratingové agentury, které např. Řecku dávaly známky naprosto spolehlivého dlužníka i když zasvěceným ekonomům muselo být jasné, že jeho dluhy jsou již nesplatitelné.

V roce 2008 bublina splaskla a plně se ukázalo, jak nevýhodné bylo zavedení eura pro evropskou ekonomiku. Jižní státy díky euru ztratily konkurenceschopnost a tak jediným řešením bylo dotovat je státy bohatšími. Ale i ty bohatší byly nuceni  na tuto pomoc půjčovat, čímž rostl a stále roste celkový dluh eurozóny a EU.

 Před pár dny zasedal summit eurozóny o řecké krizi. Na jedné straně bylo neústupné Řecko. Na druhé straně bylo třeba Finsko, které prohlásilo, že má mandát hájit pouze odchod Řecka z eurozóny. Nekapitulovalo jen Řecko, jak se všeobecně píše. Kapitulovalo i Finsko, které chtě nechtě bude muset dál posílat peníze pro záchranný fond na „pomoc Řecku“ určený hlavně na splátku řeckých dluhů.

Jeden z více důvodu, proč je taková urputná snaha globálních hráčů o zachování členství Řecka v eurozóně vypovídají i slova Jana Švejnara v ČT. Řekl, že jsou obavy z toho, že by Řecko po opuštění eurozóny se mohlo stát konkurenceschopným, jeho ekonomika by mohla začít růst, což by mohlo inspirovat i další státy, aby eurozónu opustily. Tato obava z ohrožení globální elitou plánovaného totalitního  „Nového světového řádu“ v případě odchodu Řecka z eurozóny zde není nová. Již v roce 2012 přední světový finančník, bývalý ministr financí USA Lawrence Summerse prohlásil.

 „Představme si, že řecká ekonomika se po opuštění eura zotaví do poloviny roku 2013, zatímco zbytek eurozóny zůstane v recesi. Účinek na zbídačujícími úsporami ztrápené Španělsko, Portugalsko i Itálii by byl mohutný. Tamní voliči by si jistě povšimli zlepšení podmínek u až dosud ztrápených řeckých sousedů. Začali by se ptát, proč by i jejich vlastní vlády neměly následovat řeckou cestu a při hlasování by dávali přednost opuštění eurozóny. Jinými slovy řecká zkušenost by mohla od základu přetvořit pobídky pro tyto země, aby v eurozóně zůstávaly zvláště, pokud ekonomické podmínky zůstanou chmurné“ 

Řeckou ekonomiku čeká v blízké budoucnosti pravděpodobně plundrování a totální devastace. Budou si za to ale nést odpovědnost také sami. Nejen tím, že v minulosti volili zkorumpované strany. Ale také proto, že i přes NE v referendu většina Řeků lpí stále na euru jako platidle. Zní to možná tvrdě, ale budou muset na vlastní kůži nést důsledky tohoto lpění, v první řadě úplnou ztrátu státní suverenity země. Katastrofa které se báli a kterou údajně odvrátil Tsipras přijetím podmínek věřitelů stejně přijde. Jen trochu později.

Domnívám se, že katastrofa pak nepostihne jen Řecko, ale celou EU a globální světovou ekonomiku. Možná pak zvítězí totalitní systém plánovaný globální elitou již staletí. Ne však na dlouho. Lidé již konečně pochopí podstatu chyb, kterých se dopustili a to otevře cestu k příchodu skutečně spravedlivého řádu.

Zdroj: internet, Morris: Co nesmíte vědět